O zlých dítkách, totiž čím se to děje a odkud to pochází, že někteří rodičové zlé a bezbožné dítky mívájí a že se jim zprosta hned nic nedaří a k žádnému potěšení nebývají

Kdo by se chtěl na to pilně a bedlivě ptáti, odkud to jde a pochází, že někteří rodičové zlé, bezbožné, zoufalé, nešťastné a nepodařilé dítky mívají, že jim zpurní, nepoddaní a neposlušní synové zhusta a častokráte bývají i mnohou starost, žalost, hanbu a lehkost přinášejí. Já nevím, komu bych více v tom věřiti a kým se zpraviti a jakou jinou odpověd dáti mohl, kromě Syna Božího, kterýž vlastními a svými vlastními usty dí:/83/ Nemůž dobrý strom | zlého ovotce nésti, ani strom zlý ovotce dobrého. To jest rovně tak říci: Dobrý otec nemůže zlého syna míti a zlý otec syna dobrého. I tedy: Qualis pater, talis filius. Jaký otec, takový syn./83a/ Když jsou převrácení rodičové, bývají také bezbožní a zlí synové. Což se pak, milý otče, tomu divíš, že bezbožného a neposlušného syna máš, když sám také takový jsi byl a snad ještě dosavád zůstáváš. Však jest staré české přísloví: Z srsti zlé, oblezlé nikdá dobrý kožich nebude a ze psa zajíc, by ho jak chtěl dobře kořenil. A latinské toto:

Mali corvi malum ovum./84/

To jest:

Z záprtka kuřete mít nemůžete,

ani čížka z krkavčího vejcete. 

Jináč:

Qualis caro, talis cultellus.

Tvrdé maso, neostrý nůž,

jedno s druhým srovnat se můž.

Protož z toho ze všeho se zavírá, kdo chce dobré, ctnostné, pobožné a sobě poslušné syny míti, i musí i on | sám dobrý, ctnostný, pobožný býti a Pána Boha, stvořitele svého, poslouchati a nehněvati. Sice i toto přísloví pravdivé bývá: Jaký jest pán, takové i poddané mívá. Ještě jináč Čechové říkají: Jaký farář, taková vosadka, jaký hospodář, taková čeládka. A podlé toho, jakž vejš povědíno, jaký otec, takový syn, lepší horší nebude jmín. A přesto přese všecko, poněvadž se to trefuje velmi často, že otec bude dobrý a syn zlý, otec pobožný a syn bezbožný, otec ctnostný a vážný, syn bezectný a nevážný etc., odkud a z čeho to pochází, položím tuto pět příčin.

Nejprvní příčina zlosti synů proti otcům jest lakomství jejich, totiž synů bezbožných. Čehož máme příklad na Absolonovi, synu krále Davida, kterýž chtěje lstivě kralovati, vyhnal z království otce svého./85/ K tomuto Absolonovi jsou i nyní mnozí synáčkové podobní, jenž pro dědictví a sta|tek a žádost panování, pokudž na nich jest, vinšovali by svým rodičům, aby hned třebas i náhle zcepeněli a zemřeli a z země živých vykořenění byli, podlé onoho žaltářového Písma:/86/ A kořen tvůj z země živých, totiž vytrhnouti, a ten kořen v zemi mrtvých (to jest na krchově) pohřbiti a tim hlouběji štěpovati, totiž zasypati, aby znovy nepadl, to jest nepovstal. A jestliže by pak brzy, jak by oni chtěli, ten kořen vyvrácen nebyl, tedy oni mezitim o rozdělení statku a věna někdy lahodnými a pěknými slovy, někdy zase hořkými a příkrými napomínají a rodiče své obtěžují. Ó zlořečené ratolesti pekelné, horší nade všecky ratolesti přirozené, nebo proti kořenům bojují. Avšak když umírají, jako by je milovali, před lidmi jich želejí, a kdyby zamordováni byli, pomstu pro ně vykonávají. O nichž jeden kronikář dí:/87/ Rodičům (prý) svým živým obzvláštně pro statek a žá|dost cti až do smrti se protiví, mrtvých pak a od někoho zamordovaných vší mocí se vymstívají více pro vlastní chloubu a honosnost nežli mrtvého užitečnost, a ošemetně kvílíce více se radují, nežli želejí, více by ovšem litovali, kdyby že se zase k životu navrátí věděli, nežli pro to, že jsou pominuli. Nebo poněvadž oni v statek mohovitý i nemohovitý se již uvázali, řídcí jsou, kteří by chtěli, aby mrtví rodičové se zase navrátili. Ano by se pak i navrátili a s sebou přísné královské poručení přinesli, teda by je k předešlému vládařství nepřipustili a nižádným způsobem všeho by jim nenavrátili. Vinšovali by jim všem raději, aby nikdá nebyli aneb těla jejich na kusy rozsekali, nežli aby se zase k životu navrátiti a jim statek odevzdati a znovu dáti museli. Jako tak učinil onen Evilmoradach, o němž Magister in Historiis scolasticis praví:/88/ Když počal kralovati po smrti otce své|ho Nabochodonozora, obávaje se, aby otec jeho z mrtvých nevstal, jako předešle se stalo, jsa hovadem, že učiněn byl zase člověkem, i dal jeho tělo mrtvé vykopati a na tři sta kusů rozsekati a tři sta káním je snísti. I dí k němu Joachim, tovaryš jeho: Bezpečně již pánůj, kralůj, neb nevstane zase otec tvůj, leč tyto všecky káně v hromadu se sletí a tělo jeho vyvrátí, což jesti nemožné a k víře nepodobné.

Znamenejte slova: Když kralovati počal etc., nechtěl zajisté, aby se zase otec jeho navrátil, aby on kralovati nepřestal, více zajisté království nežli živobytí otcovského žádal. To bylo hle mé mínění, dovesti a ukázati, že někteří synové pro to zlořečené lakomství žádost panování a dědictví rodičů svých sobě nic neváží, proti nim jsou zlobiví, smrti jejich žádostiví, a když umírají, tedy je ošemetně pláčí, o nichž psalmista svědčí a takto dí:/89/ Synové lidští | falešní, marní; totiž co se tkne žádosti, kterouž mají k panování a statkův otcovských vládnutí, ošemetní v pláči, který pro zemřelé činí, o takových se nic jináč říci nemůže, než co duchovní mudřec dí:/90/ Nequissimi filii eorum. Nejnešlechetnější synové jejich.

A mohu svobodně to říci, že takoví synové daleko se dělí od povahy dobrých synů, z jejichžto počtu byl onen dobrý císařský syn, o němž píše Valerius Maximus takto:/91/ Když Decius císař syna svého téhož jména Decia umínil a chtěl dáti císařskou korunou korunovati, on tomu odpíral a povoliti nechtěl, řka: Ó otče, obávám se, abych jsa učiněn císařem, přestal bych býti tvým synem. Chci raději nebýti císařem a zůstati pokorným synem tvým, nežli jsa císařem býti synem neposlušným a nezbedným. Císařůj, otče, kralůj, panůj a vládni sám tvým císařstvím dotud, až já se císaři pokor|ně poddanu býti naučím. Nebo otcovskou lásku ten z sebe skládá, kdo vzloženou tíží syna umdlévá, prvé zajisté synové dosti pracně a starostlivě odchováni bývají, a když dospějí a let svých dojdou, bezděčně na dědictví se nutkají. Ale dobrý syn tento nechtěl a nežádal panování za živobytí otce svého míti, aby otci nezdál se zpurným a nevděčným býti. Tito pak rozmazánkové naši někteří hned rychle dědictví a panování jsou žádostiví, kteréhož jestliže za živobytí rodičů dosáhnouti a dostati nemohou, teda jim smrti vinšují, o nevděčnosti nic nemyslíce. A skoro obecně všickni synové, dokudž mladí jsou, rodičů poslouchají, jim se mnohou vděčností zaslibují, dokudž ještě žádné prokázati skutkem nemohou. Ale potom kdyby s to býti mohli a to vykonati měli, v klamu postížení bývají, na to zapomínají a toho nevykonávají. A na takové syny rodičové s Da|videm takto často naříkají:/92/ Synové cizí selhali mě. Cizími je nazyvati mohou, protože ačkoli jejich jsou přirozením, avšak cizí se jmenují skrze zapomenutí na své rodiče dobrodiním.

Takoví zajisté synové jsou k hovadům podobní, kterážto hovada, dokud mléka od rodičů požívají, je poznávají. Ale když odrostou a je ostaví, již ními pohrzejí, s nimi se potýkají a trhají. Štěňata také, dokud jsou mladá, s svými rodiči pohrávají, pak odrostouc a silná jsouc, o kost se s nimi rváti budou a jim ji z ust vydírají. Tak hle, ach nastojte, mnozí synové jak bohatých, tak chudých lidí dělají, dokud jsou malí a při rodičích svých zůstávají, mezi sebou velikou lásku a náchylnost mají a rodičů pěkně poslouchají a jim náležitou a slušnou poctivost činí, ale když odrostou a velcí učiněni jsou, tak žádostí, pejchou a lakomstvím posedení a oslepení bý|vají, že ani lásky, ani náchylnosti, ani krevnosti nepoznávají a na svou povinnost nepamatují. Jakž se jim nětco žádostivého naskytne a na jejich mysl navrhne, teda ani se lidí nestydí, Boha nebojí, ani rodičů svých nešanují a mezi sebou pokoje nemají a netoliko o veliké, ale i o dosti špatné věci s nimi se hadrují. Rovně jako oni dva bratří, o kterýchž dám teď příklad:/93/

V jednom jezeře lovili ryby spolu dva vlastní bratří, i aby více jeden než druhý nechytil, sobě nepřáli a vespolek se hadrovali a hanebně sobě láli. I zahodil se mezi ně Gregorius Caesariensis, z toho je trestal, že pro ryby malé a dosti špatné duše své milé mrhají, mrzce sobě lají a zlořečí. I prosil pána Boha, aby v tom místě více žádná ryba ani voda nebývala, což se i stalo. A tak již v tom místě, kde prvé jezero bylo a mnohé lidí na sobě na lodi nosilo, jest pole hojné a ourodné. I tedy nebývej|tež vy, milí synové, z nich, važte sobě rodičů svých, s nimi se nehadrujte, jim se neprotivte, dokud jsou živi, vládařství jim přejte a vděčnosti k nim vždycky dokazůjte, aby vás zlořečení chybilo a toto Šalomounovo propovědění na vás se netrefilo, kdež dí:/94/ Synové matky mé bojovali proti mně. Ano, abyste nebyli podobní k jedovatým hadům, ještěrům, ještěrkám, kteréž když rodí, zabijeny bývají od svého vlastního plodu. A nevyrovnali se v zlosti samému šerednému čertu, kterýž jsa v nebi stvořen, proti Bohu, otci svému, a proti bratřím svým, dobrým andělům, bojoval a pak do nejhlubší propasti pekelné svržen a tam se dostal./95/

Druhá příčina zlosti synův proti rodičům pochází z pejchy, jakž v osobě rodičů prorok na ně touží, řka:/96/ Syny jsem vykrmil a jich povýšil, oni pak pohrdli mnou. Takovou pejchou byv podňat nějaký mládenec, když byl od svého ducho|vního otce trestán a napomínán, proč pokory nenásleduje a pejchy, které se odřekl, nevaruje? On ďábelskou pejchou jsa nadut, odpověděl mu: Co se (prý) domníváš, když jsem já se na čas pokořil, že již vždycky tobě poddán býti mám? K takové nešlechetné odpovědi tak starec ustrnul, jako by ta slova ne od člověka, ale od samého ďábla z pekla slyšel. Protož nic jiného proti tomu neřekl, než ustavičně srdcem lkal a vzdychal. Toto toliko sám v sobě myslil a mlčečky rozjímal, což o Pánu spasiteli povědíno:/97/ že jsa v způsobu Božím ponížil sebe samého a učiněn byl poslušen (ne jak tento ďábelským duchem jsa nadchnut a pejchou nadut praví na čas), ale až právě do smrti, smrti pak kříže. Haec est Climacho./98/

Takovou pejchou kteří jsou synové nadutí, ti toliko na čas, to jest dokud jsou malí a mladí, hledí rodičů svých poslouchati. Ale | když potom dorostou, budou nimi pohrzeti a nebudou jich chtíti za nic sobě vážiti, nýbrž proti nim se hleděti vždycky na odpor postavovati, je zlehčovati a rmoutiti.

Třetí příčina zlosti synův pochází z smilstva, jakž dí Lactantius takto:/99/

To jest:

Z smilstva jak hanebné všecky hříchy zlé

pocházejí a rodí se zhusta zde,

tak bezbožnost proti svým dobrodincům,

proti Bohu i také svým rodičům.

Příklad toho jistý máme na onom marnotratném synu, kterýž aby svůj smilný život svobodně vésti mohl, od otce svého se trhl, dílu svého požádal a dědictví své s nevěstkami promrhal, a byť se byl neupamatoval, k otci nenavrátil, před nim se nekořil, byl by dokonce s sviněmi mláto žráti a naposledy s čerty zatracen býti musil./100/

 Čtvrtá příčina zlobivosti sy|nův proti rodičům pochází z božské spravedlnosti, a to proto, že jsou takové syny aneb dítky ne z lasky a počestnosti manželské, ale z líbosti, z rozkoše a z žádosti smilné cizoložné mezi sebou zplodili aneb zase že jich z mládí netrestali, na dobré nevedli, do školy jich nedávali, ale jim folkovali, s nimi se rozmázali, uzdu jim pouštěli, anebo že jsou někdy někomu nějakou křivdu a bezpraví učinili, tedy je Pán Bůh na jejich dětech proto tresce, jakož toho dám teď příklad./101/

Svatý Ammon poustevník když bydlel samotný na poušti, mládence nějakého zkousal vzteklý pes, takže se i týž mládenec vzstekl a jsa mnohými řetězy svázán, byl k němu přiveden, i šli za nim rodičové je|ho a prosili svatého Ammona, aby ho uzdravil. K nimž on vetce: Co mne, lidé, hříšného obtěžujete, což jest nad možnost a zasloužilost mou? Ale toto vám však povědíti mohu, že v rukou vašich jeho zdraví jest. Navraťte té nebohé vdově zase vola, kterého jste jí ukradli, a zdráv bude učiněn syn váš. A oni se toho ulekli velmi, že to, což mezi nimi tajného bylo a o čem žádný jiný nevěděl, služebníka Božího nevědomé není. Však se proto zradovali, že jim tu cestu, kudy by syn jejich zdráv byl, ukázal. I hned beze všeho prodlévání, co ukradli, navrátili a muž Boží modlíc se mládence toho také jim hned uzdravil.

Pátá a poslední příčina zlobivosti a nepodařilosti synů pochází z hodné pomsty, totiž že jsou rodičové byli sami také takoví a rodičů svých neposlušní. Nebo dí Pán:/102/ Touž zajisté měrou, kterouž měřiti budete, bude vám odměřeno. Takovou pak míru nepříjemnou synové rodičům dávají, jakou oni otcům svým dávali. A dám toho teď příklad:/103/

V městě Astensi nějaký mládenec maje otce svého staré|ho a bohatého, když mu manželka, tomu starci, umřela, on synu svému, kteréhož velice miloval, pěknou mladou manželku dal. I dí syn otci svému: Otče, odevzdej mi též svůj statek a budeš bez práce a bez starosti pokojně živ, já tě náležitě opatřím. K čemuž otec přivolil. A on mu dal lože ustlati v pěkné komoře nedaleko od sebe. Ale když v noci kašlával, mladá pani nechtěla ho tu blízko trpěti, takže potom z návodu jejího musil starec pod nějakým schodem líhati. I snášeje tu chudobu, nouzi, bídu a zimu, volal a prosil syna, aby jeho nahotu přiodil a dal mu nějaké šaty. Tedy on koupil čtyry lokty sukna, dal otci dva a sobě dva schoval. To vida syn jejich maličký, vzal ty dva lokty sukna otci svému a přeschoval je v nějaké zdi. A když dosti dlouho toho sukna v domě hledali a najíti nemohli, dí pacholátko: Já vím, kde je to sukno. Dí mu otec: Lotři|ku, i pročež jsi je přeschoval? Odpověděl syn: Proto, tatiku, když budeš starý, abych tě čím přiodíti měl, jako ty otce tvého. I dí mu otec: Což mi nedáš nic více? Vetce syn: Jistě nic více, a snad ještě méně. To slyšav, řekl v sobě sám: Vpravdě na hlavu mou v mé starosti to mi se všecko vkydne, že mi mým příkladem tak syn můj dělati a odplacovati se bude, jak já činím otci mému. I hned koupil dobrý kožich a po svém malém synu poslal jej otci svému a přijal ho zas a uvedl do pokoje svého a činil mu všelijakou náležitou čest a poctivost a dále ho ve všem opatroval slušně, aby tim příkladem jeho malý syn se učil, kterak by ho v jeho starosti opatrovati měl a choval se k němu také poslušně. Haec Guilh. Lugdun. Jiný příklad k tomu podobný:/104/

Byl nějaký zeman, maje starého otce, dal ho mezi koně do marštale, kdež on zimou i hladem | čistě mřel, a sám každodenně hodoval a dobrou vůli měl. Jednoho dne syn toho zemana, neveliké pacholátko, šlo do té marštale. A ten starec objímal ho a líbal, řka k němu: Ó můj milý synáčku, roztomilý vnučku, což já se nebohý starec velmi zle mám. Stalo se soudem božským, to pacholátko tomu vyrozumělo, šlo k otci a řeklo mu: Pane tatíku, proč necháte pana děda mého tam v marštali hladem a zimou mříti? Dejte mu nětco, ať já mu donesu. Odpověděl zeman: Mlč, potvoro, ať tě nevyšlehám. Pacholátko popadlo tulich a chtělo se zabiti. Otec se tim pohnul a rozkázal, aby starou koňskou houni vzali a pacholeti dali, aby ji tam svému dědovi doneslo. To vida pachole, řeklo k otci: Vemte, pane tatíku, houni a držte za tento konec. A když otec nechtěl, vzalo pachole nůž a rozřezalo ji na dví. I řekl mu otec: Což to děláš? Odpověděl: Chci | té houně polovici schovati, když budete, pane tatíku, staří, abych vám měl co do marštale dáti, abyste hladem a zimou neumřeli. To otec uslyšav, lekl se, měl zkroušení, do marštale běžel, před svým otcem padl a za odpuštění ho prosil a od té doby vždycky náležitě a dobře ho choval. Hle, přichází často na toto propovědění:/105/

Jaké jsi právo vydal nám,

takové snášet musíš sám.

A protož, ó vy otcové, vězte, že vaši synové tak vám zas učiní, jak vy činíte rodičům vašim. A toho opět pro potvrzení, jak je syn s otcem nakládal, vrchovatou mu míru za vrch měřil, vysvětlím skrze tento příklad:/106/

V městě Alexandrii byl nějaký soused, který maje otce svého starého s nim nenáležitě nakládal, potom pak, když mu také syn jeho dorostl, spravedlivým soudem Božím ještě mnohém hůře s nim v je|ho starosti zacházel. Protož se jednou přitrefilo, že syn vzal otce za vlasy a vlikl ho za ně přes nějaké schody a pak přese všecken dům za ně ho táhl. Když se pak dostali k nějakému prahu, řekl otec k synu: Ó můj milý synu, smilůj se nade mnou a nevlec mne do bláta, však jsem já otce svého nikdá přes práh dále netáhl. A on mu odpověděl: Ó nešlechetný otče, teda já tě ještě o čtyry sáhy chci dále táhnouti, abych se ti slušně za děda mého odplatil a vrchovatě odměnil. Co rozuměti, že je s nim ještě udělal dva smyky neveliké, jen co by asi dvě libře hlavatice vsel. A tak mu přišlo na to, co onen mudřec Pittacus pověděl:/107/

Quae ipse erga parentes tuos feceris, eadem expecta pati et tu.

Co učiníš rodičům svým,

jakkoli sloužit budeš jim,

tak též musíš sám trpěti,

když dorostou tvoji děti.

A protož vy, ó synové, hleďte rodi|če své jináč ctíti, jim poslušni býti, s nimi náležitě nakládati, abyste i vy sami, když budete staří, s týmž se nepotkali a od synů vašich toho, co činíte rodičům svým, nedočekali.