„LABUŤ ČÍM STARŠÍ VÍC, JEN PĚKNĚJI ZPÍVÁ...“

Josef Svátek uvedl před sto čtyřiceti lety svůj článek o Šimonu Lomnickém² ve velmi pochmurném tónu:

Povědomí o česky psané literatuře předbělohorského období dnes samozřejmě má solidnější základy než ve Svátkově době. Jménům jako Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav, Václav Hájek nebo Mikuláš Dačický z Heslova byla věnována pozornost monografická i ediční.

Edice Kupidovy střely (1590) a Dětinského řápku (1609) chce připomenout významného a plodného autora prózy, poezie i dramatu, který dosud zůstává stranou zájmu jak čtenářského (jediná rozsáhlejší novodobá edice vyšla naposledy roku 1921³), tak vědeckého - celkový obraz literárního díla Šimona Lomnického v rámci české literatury 16. a 17. století chybí.

Pramenně bohatá a z větší části biografická monografie Emila Pražáka⁴ nebyla nikdy vydána tiskem (autor z ní v 50. letech publikoval pouze některé kapitoly a později napsal heslo do Lexikonu české literatury⁵). Nejrozsáhlejší pozornosti se dosud dostalo Lomnického mravněvýchovným prózám a práci s exemply, a to v sérii studií Petra Voita, které autor později shrnul, doplnil a opatřil úplným soupisem všech exempel, jež se v Lomnického knihách nacházejí.⁶ Dílčí pozornost věnovali Lomnickému Anežka Vidmanová,⁷ Miluše Frolíková,⁸ Milan Kopecký⁹ a Alexandr Stich¹⁰.

Většina literárních příruček vychází bohužel ze stále stejných pramenů, aniž by je kriticky přezkoumala, případně přihlédla k novým dílčím zjištěním.¹¹

Přitom Lomnický stojí za pozornost z mnoha důvodů. Je autorem ve své době jedinečného tematicky uspořádaného cyklu mravněvýchovných próz. Lomnického knihy vycházely za jeho života v nových vydáních a byly reeditovány (ať už vcelku, nebo částečně) i v době pobělohorské a v raném obrození, a staly se tak jako málo literárních děl z jeho doby živou součástí období se zásadně odlišnými společenskými i literárními normami. Otevřena zůstává otázka, zda Lomnického tvorba obsahuje zárodky barokní poetiky (ne zcela průkazně se ji pokoušeli definovat v 30. a 40. letech Josef Vašica a Vilém Bitnar,¹² později se problému dotkli Petr Voit,¹³ Václav Černý a Alexandr Stich¹⁴). V neposlední řadě patří Lomnický k postavám, o jejichž hodnocení se vedl od konce 18. století spor pohybující se na ose od pochvalného až adoračního tónu (Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský) k nenávistnému zatracení (Jaroslav Vlček, Jan Herben).

Moderní monografické zpracování života a díla Šimona Lomnického, stejně jako velký výbor z jeho tvorby jsou tedy dosud nesplaceným dluhem české literární historie.

Tento doslov chce být jen připomenutím několika základních údajů, které potřebuje čtenář znát, aby se v Lomnického textech neztratil.

„ŽIVOT NÁŠ PLAVCI PODOBNÝ, SE PRAVÍ...“

Šimon Lomnický¹⁵ se narodil roku 1552 v katolické rodině v Lomnici nad Lužnicí. Jeho otec Jan - nazývaný Chodeček, aby se od sousedů stejně pokřtěných odlišil - tam měl malý grunt. Po svém rodišti se Lomnický psal občas Lomnicenus Lomnicius, po otci zase Chodeček, pořečtěno Ptocheus, a k stáru Janů.

Traduje se, že Vilém z Rožmberka si povšiml jeho krásného hlasu a poslal ho na své náklady studovat do latinských škol v Českém Krumlově, Třeboni a na jezuitskou kolej v Jindřichově Hradci. V sedmdesátých letech působil jako učitel v Kardašově Řečici, později jako rožmberský úředník (písař a správce pivovaru) v Třeboni a Lomnici.

Koncem 70. let si bere za manželku Barboru, dceru Mikuláše Vávry ze Ševětína, a po tchánově smrti v polovině osmdesátých let přebírá jeho statek se zájezdním hostincem. Ten se nacházel na výnosné obchodní cestě Linec-Praha a brzy se stal známou a vyhledávanou zastávkou. „Apud latinum hospitem“, „Pei dem lateinischen Wirt“ (jak se hostinci říkalo) se podle třeboňských archivů¹⁶ zastavovaly takové osobnosti jako pražští arcibiskupové a členové císařské rodiny. Lomnický rozmnožoval svůj majetek nákupy okolních statků, do poloviny 90. let zastával v Ševětíně funkci rychtáře a pilně se věnoval literární tvorbě. Svou příležitostnou poezií, věnovanou rožmberskému dvoru k různým událostem (slavnosti, svatby, pohřby, vojenská tažení), si získal u vyšších kruhů oblibu a náklonnost.

Dokládá to zajímavý dopis Petra Voka z Rožmberka, objevený Annou Kubíkovou, v němž se poslední rožmberský vladař přimlouvá u Mariany Tošanské, aby svou dceru provdala za vdovce Šimona Lomnického (ten si ji však nevzal):

„Marjáno Tošanská věrná milá! Vznesl jest na mne Šimon Lomnický ze Ševětína, zprávu dávaje, kterak jest sobě k stavu svatému manželskému oblíbil Annu, dceru tvou. Kteréžto aby tím snadněji za manželku dostati mohl, mne jest v tom za povolení a k tobě za toto připsání poníženě prosil. I poněvadž věci poctivé a křesťanské vyhledává, k takovému jeho předsevzetí dobrému povoluji a k tobě se za něho přimlouvám, že ty též od osoby tvé netoliko k tomu povolení své dáš. (...) Týž Šimon jest člověk dobré pověsti a při živnosti prostřední, že na tom i s dcerou tvou žádného rozmýšlení, proč by mu ji zasnoubiti i dodati za manželku neměla (...). Dej mi na to zase psanou odpověď svou neprodlévaje.“¹⁷

21. března 1594 povýšil císař Rudolf II. Šimona Lomnického do šlechtického stavu. (Podle legendy byl pro svou zálibu v erotickém umění nadšen jeho Kupidovou střelou, avšak spíše se tak stalo na přímluvu Lomnického šlechtických mecenášů.) Erbovní list zněl takto:

„List erbovní dán jest do Čech Šimonu Lomnickému, aby se psáti mohl z Budče. Totiž štít v půli napříč rozdělený, svrchní polovice bílé nebo stříbrné a spodní červené neb rubínové barvy, na níž tři stinky též červené barvy zpuosobem zdi se vidí, nad štítem kolčí helm a okolo něho přikryvadlo neboližto fafrnochy červené a černé barvy z obú stran dolův potaženi visí. Nad tím nade vším koruna zlatá královská, na níž vochechule mořská, mající vlasy na hlavě své žluté neb zlaté barvy, až po břicho stojí, držící v pravé ruce své pět klasův pšeničných žluté neb zlaté barvy, ocas pak její skrze korunu a helm dolův až do svrchní polovice štítu bílé barvy zatočený proniká, jakž to všecko vtipem umění. Tomu na svědomí ec. dán na Hradě našem pražském v pondělí po L[a]etare léta 1594.“¹⁸

Do Lomnického života však vedle světské slávy pronikaly i stíny. Koncem devadesátých let mu zemřela manželka (o druhé, mladičké Dorotě, kterou si vzal zřejmě na přímluvu Petra Voka, nic nevíme) a postupně i jeho mecenáši: Vilém z Rožmberka, Adam z Hradce, Jáchym Oldřich z Hradce, Petr Vok z Rožmberka...

Odchody blízkých snad vyvažovala radost, kterou dělali otci synové: Antonín Zbyhněv je ve službách Viléma Slavaty a po otcově vzoru se pokouší o psaní poezie,¹⁹ Jan Ptocheus je ve službách Adama ze Šternberka a Karla z Dubé.

Spokojený život a tvůrčí poklid je navždy přerušen v letech 1618-1619: Ševětín vyhořel a Lomnický přišel o všechen majetek. Vzápětí dovršila zkázu císařská vojska, která Ševětín srovnala se zemí.

Šimon Lomnický odešel s manželkou do Prahy, přestoupil k evangelíkům a dokonce básní přivítal Fridricha Falckého jako vytouženého zachránce zubožených jihočeských sedláků. Po bitvě na Bílé hoře se vrátil ke katolíkům, neúspěšně se ucházel o podporu ze strany místodržícího Karla Lichtensteina a roku 1623 zemřel v domě svého přítele Jana Sferina.

Poslední etapa Lomnického života je spojena s množstvím nejasností a omylů. Prý žebral a prosil na Pražském mostě o almužnu. Prý dostal 100 ran holí za odpověď císaři Ferdinandu: „Milostivý králi a pane můj, já chtěl jsem s vlky bejti, musil jsem s nimi vejti.“ Prý v dopise Lichtensteinovi drze žádal, aby mu pro jeho zásluhy společenské i literární přidělil dům po jednom z popravených rebelů. Prý napsal hanopis Exekucí aneb vykonání vejpovědi a ortele nad rebely... Ačkoli nic z toho nebylo potvrzeno, naopak autorství dopisu i básně bylo vyvráceno,²⁰ zastínily poslední roky Lomnického života celé jeho dílo a málem natrvalo ho vymazaly z objektivně pojaté literární historie. Publicistika přelomu 19. a 20. století v něm vidí (podobně jako v Karlu Sabinovi) morálně odpudivý zjev. Jaroslav Vlček pro něj v Dějinách české literatury nenašel vlídné slovo:²¹ „Lomnický sám stačí na pochopení patologické stránky doby Rudolfovy“, „sám byl notorický mamonář a lichvář“, „nejtypičtější literární obojetník našeho t. ř. ,zlatého‘ věku“. Když byla Lomnickému v jeho rodišti odhalena roku 1907 pamětní deska, napsal Jan Herben ostrý fejeton,²² ve kterém Lomnického označil za „podlého člověka“ a „psí povahu“.

Emil Pražák však Lomnického hájí. Brání se tomu, aby bylo literární dílo posuzováno pouze morálními kvalitami či poklesky autora. Připomíná, že před vynesením přísných soudů by situaci, do níž se Lomnický dostal, měl každý zvážit v širším kontextu: Lomnický byl sice katolík, avšak život prožil na panstvích bratrských a luterských, katolictví pro něj nepředstavovalo politický program (možná do chvíle, kdy katolická vojska vyplenila Ševětín). Lomnický přišel o všechen majetek i poklidný svět, který ho obklopoval. Byl starý a nemocný, odkázaný na pomoc přátel. V takovém kontextu jeho dvojí konverze zdaleka nepůsobí jen jako vypočítavé „horlivé obrácení“ či „okázalé přesedlání“.²⁴

„VYDÁVEJ KNIHY A RÝMUJ, BUDEŠ TAKÉ TOVARYŠ MUJ...“

Staročeské slovo šimonit nemá původně se jménem Šimona Lomnického žádnou souvislost - pochází z latinského simonia a znamená provozovat svatokupectví. Lomnický je však přijal za vlastní a dal mu ráz familiární a lehce sebeironický: slovesem šimonit označoval svoje básnění, určené k poctě nebo zábavě mocných tohoto světa, tedy příležitostnou poezii (publikovanou samostatně nebo jakožto dedikace k jiným spisům).²⁵ Právě to se stalo vděčným terčem útoků na nemorálnost Lomnického: Jaroslav Vlček píše, že jeho poezie pronásledovala každého českého šlechtice, aby mu připomněla „cinkavé povinnosti“, a způsobila, že se na Lomnického „sypal zlatý déšť“.²⁶

I tady jde však částečně o nepochopení: vyjádření vděku mecenášům patřilo nejen v 16. století k běžnému literárnímu provozu. Navíc stížnosti na malé ocenění literární práce mohou být chápany jako autostylizace ne nepodobná stylizované a žánrově vynucované autorské skromnosti v humanistických a barokních dedikacích.

V této souvislosti stojí za pozornost báseň z konce Dětinského řápku, v níž se Lomnický podobným způsobem obrací dokonce k dětem:²⁷

Příležitostná a řemeslně dovedná poezie stojí spíš na okraji Lomnického tvorby. Nejpozoruhodnější a „umělecky nejcennější“ se zdá být Pohřební píseň o smrti Petra Voka z Rožmberka. Jde o složitě komponovanou emblematickou skladbu, vycházející z hlavních motivů rožmberského erbu:²⁸

Jest co litovati, že růže nedědí.“²⁹

Lomnického veršovaná produkce se však neomezovala jen na poezii příležitostnou. Roku 1580 vydává Písně nové na evangelia svatá nedělní přes celý rok, první český katolický kancionál,³⁰ doplněný o patnáct let později svazkem Kancionál aneb Písně nové historické na dni (...) sváteční přes celý rok. Druhý kancionál se dočkal celkem čtyř vydání,³¹ Lomnického písně byly přejímány do pozdějších kancionálů jak katolických, tak evangelických.

Cyklus Lomnického mravněvýchovných próz, o němž bude řeč dále, anticipuje rozsáhlá veršovaná skladba Instrukcí aneb Krátké naučení každému hospodáři mladému,³² adaptace části Knihy výborné (...) z písem velmi starodávných pohanských mudrcuov vybrané od pardubického děkana Jana Češky.³³ Lomnický v ní nabádá k řádnému rodinnému životu a výchově dětí, k dobrým mezilidským vztahům v obci, varuje před smilstvem, lakotou, pýchou a věnuje se i posledním věcem člověka.

Adresátem kancionálových písní a veršované Instrukcí už není jako v příležitostné poezii a dedikačních textech šlechtic, ale spíš drobný měšťan a gramotný vesničan. (V Kupidově střele svého adresáta charakterizoval Lomnický takto:³⁴

Týž adresát se objevuje i v pozoruhodném veršovaném velikonočním dramatu Komedie aneb Hra kratičká.³⁵ Tradiční pašijová látka je tu lokalizována do jihočeského prostředí (Kristus posílá Maří Magdalénu

ohlaš to po všech ulicích.“),

postavy promlouvají lidovou češtinou plnou hovorových obratů, expresivity a slovního humoru, apoštolové se světsky oslovují „pane“ a zmrtvýchvstalý Kristus zajímá aktéry stejnou měrou jako kvalita piva. Výmluvná je například scéna, v níž se apoštol Petr po dlouhém patetickém monologu zhroutí z toho, že už není „ta pevná skála“. Kříšení nepomáhá, a tak apoštol Jan volá:

Tu se JÁN s nim opět zdvíhá,

zatim se přinese korbel piva.

PETR pije a dí: Od koho je?

(...)

Přesun novozákonních reálií do jihočeského prostředí a vložení detailů z každodenního života (jako je šizení piva vodou) na jedné straně zatraktivňovaly divákovi známý děj pašijové hry, na druhé straně mu umožňovaly intenzivněji a opravdověji prožít radost nad Kristovým zmrtvýchvstáním.

Podobnou metodu - aktualizaci rozmanitých starších předloh a její přiblížení mentalitě čtenáře nižších vrstev - najdeme i v Lomnického cyklu mravněvýchovných próz.

„TOMU PODOBNÝ PŘÍKLAD DÁM, AČ NERÁD NA JEDNO KOPYTO ŠIJI...“

Mezi lety 1586 a 1615 publikoval Lomnický cyklus devíti mravněvýchovných próz s podobnou kompozicí, které tematicky pokrývají oblast sedmi smrtelných hříchů.³⁶ Knížka o sedmi hrozných ďábelských řetězích (1586, 1606) vychází z Apokalypsy a dává návod, jak se ubránit svodům Antikrista. Postní zvyk (1589) radí, jak dodržovat postní předpisy a jaké tresty stihnou ty, kteří je přestupují. Traktát o tanci (1597) dokazuje, že tanec patří mezi smrtelné hříchy. Utrhačů jazyk (1598) líčí škodlivost utrhání. Vejklad prostý na nejsvětější modlitbu Otčenáš (1605) vyzývá k pokání a ukazuje spásonosnou moc modlitby. Tobolka zlatá (1615, 1791) pranýřuje lakomství a lichvu, Pejcha života (1615) pýchu. Kupidova střela (1590, 1603) i Dětinský řápek (1609) do tohoto cyklu patří také.

Lomnický usiloval o nalezení rovnováhy mezi silným náboženským a mravoučným obsahem a uměřenou zábavnou složkou. Byl si vědom toho, že vstupuje do nelehké soutěže zejména s populárními mravokárnými satirami. V Dětinském řápku čteme:³⁷

Jde o zajímavé místo už tím, že Lomnický zmiňuje konkrétní titul, který stojí s jeho pojetím mravněvýchovné prózy v opozici. Frantova práva (1518)³⁸ podávají ve formě regulí pijáckého a rošťáckého bratrstva satirický obraz dobové společnosti: ironicky doporučují vše, co je zakázáno, parodují biblické citáty a kazatelskou praxi vkládaných poučných příkladů. Ne náhodou položil Lomnický obranu „pobožných knížek“ právě do tohoto místa Dětinského řápku: uvozuje totiž rozsáhlé a beletristicky propracované exemplum o Alexiusovi, synu bohatých rodičů, který žije dlouhá léta jako žebrák ve svém rodném domě. Lomnický adresuje své atraktivní vyprávění stejnému čtenáři jako Frantova práva, usiluje však o to, aby čtenář četl exemplum v kontextu celé knihy, aby jeho morální a náboženský apel dominoval nad složkou zábavnou a vedl čtenáře k poučení.

V této souvislosti stojí za pozornost jedno drobné přirovnání v Kupidově střele:³⁹

Paška kovář je postava z jednoho příběhu vloženého právě do Frantových práv. Na exponovaném místě tedy Lomnický neváhá čerpat ze známé a populární předlohy, byť proti její populárnosti sám brojí.

V Kupidově střele a Dětinském řápku objevíme odkazy na další díla v českém jazyce: Lomnický několikrát cituje spis Georga Lauterbecka Politia historica, přeložený Danielem Adamem z Veleslavína roku 1584,⁴⁰ mravněvýchovný spis Václava Dobřenského ze Schwarzbrucku Pramen vody živé (1581)⁴¹ a veršovanou pasáž z knihy Jana Mathesia Oeconomia de matrimonio v překladu Tomáše Řešátka (1574)⁴². S postilou Martina Zámrského⁴³ vede spor o interpretaci apokryfního biblického příběhu o Ježíšovi, který coby dítě chodí matce pro vodu.

Práce s exemply představuje hlavní kompoziční prostředek Lomnického mravněvýchovné prózy. Jak ukázal Petr Voit,⁴⁴ jejich nebývale častým využíváním jako významného a dominantního prvku ideového, kompozičního a stylistického se odlišuje od většiny předbělohorských autorů.

Exempla Lomnický přebíral nejčastěji ze souboru italského minority Bernardina de Bustis Rosarium sermonum praedicabilium (1508), z postily norimberského dominikána Johanna Herolta Sermones (1517), ze sbírky Speculum exemplorum (1490) a z různých vydání sbírek Vitae patrum a Gesta Romanorum.⁴⁵

Většinu exempel Lomnický sám z latinských předloh překládá, i když pro ně existují starší verze české (např. exemplum z Kupidovy střely o babě svodnici, která rozvrátí manželství, najdeme v Olomouckých povídkách⁴⁶). Emil Pražák i Petr Voit se shodují na tom, že Lomnický překládal exempla z předloh v podstatě přesně.⁴⁷ V Kupidově střele čteme například toto exemplum:⁴⁸

Petr Voit ve svém Soupisu exempel Šimona Lomnického⁴⁹ tento příklad nelokalizoval, i když připustil, že by mohlo jít o příklad z nějaké verze souboru Vitae patrum. Srovnáním s moderní edicí Apofthegmata I - Výroky a příběhy pouštních otců⁵⁰ se ukázalo, že jeho odhad byl správný.⁵¹ Moderní překlad kritického vydání není (s výjimkou vlastních jmen) nijak vzdálen verzi Lomnického:

Jak v Kupidově střele, tak v Dětinském řápku najdeme jak strohé středověké exemplum, tak exemplum s bohatě rozvinutým dějem, výjimečně i dvojčlenné exemplum, v němž je alegorický náboženský výklad připojen v samostatné části nazvané Morale. (V obou textech jsou to přitom exempla úvodní, otevírající téma jednotlivé knihy.⁵²)

K beletristicky nejpropracovanějším exemplům patří vedle již zmíněného příběhu o Alexiusovi zejména příběh o poustevníku Abrahamovi a jeho vnučce Marii.⁵³ Lomnický v něm postupuje bezmála jako barokní kazatel upřednostňující movere a delectare před docere (tři základní funkce homiletického textu - emocionálně zasáhnout, potěšit a poučit):

ozvláštňuje vyprávění kumulací synonymních obratů

(„smilstvem jsa pohnut, Kupidovou střelou raněn“;

„pak předce ji nebohou podvedl a oklamal a mysl její svými falešnými a lahodnými slovy podvrátil“),

přerušuje vyprávění, aby vybídl čtenáře k pozornosti

(„Protož poďte sem, nejmilejší bratří, a podivte se takovému umění muže Božího a učte se zdrželivosti a střídmosti rozeznávati od něho, abyste také z hrdla ďáblu duši pohlcenou vytrhnouti mohli příkladem jeho.“),

nebo aby vysvětlil paralelu mezi hlavním hrdinou a Abrahamem biblickým a připomněl tak čtenáři, že nesleduje jen příběh zábavný, ale v první řadě poučný

(„Protož poďte sem všickni, ó nejmilejší, a podivte se tomuto druhému Abrahamovi a rovnejte jednoho k druhému to, co se vám teď o nich poví. Onen Abraham patriarcha, vyšedv k boji proti králům, zbil je a Lota, vnuka svého, jim odňal. Tento pak druhý Abraham proti ďablu se v boj vydal, aby ho přemoha, vnučku svou milou s větším vitěžstvím Pánu Bohu zase navrátil a obětoval.“),

oživuje vyprávění dialogem a střídáním přímé a nepřímé řeči („I vida hospodář šedivce starého, k freji a ženskému milování nezpůsobného, toto mu dal za odpověd: Ba, takť jest, jak jsi zpraven, že mám u sebe děvče nadmíru krásné, ale k té červené růži to pazdeří jest velmi nepodobné. Byla pak ta Maria ku podivu náramně krásná, aby ji mohl malíř vymalovati a jako říkaje již nic víc nemohlo jí přirození krásy přidati. I ptal se starec dále na jméno její, kterak jí říkají. Odpověděl on, že Maria.“),

využívá napětí („Dále slyšte, když již bylo po hodování, mladice ho zvala, aby spolu šli do komory k tajnému milování.“),

ostrý střih i patetickou promluvu („A vtom svrhl klobouk z hlavy své, rozplakal se a v tato slova řeč k ní učinil: Ó dcero má, Maria, kterak se máš? Ó vnučko má jediná, aj co mne neznáš?“).

Dalším důležitým stylotvorným prostředkem Lomnického je záliba v expresivních až naturalistických scénách

(„A toho doložil: Chceš-li prej věděti zapálení mé, kterak vnitř i zevnitř všecken hořím? I pustil od sebe moč, kterážto byla jako mosaz vrouci rozpálená, z čehož se ona velmi zděsila, hřešiti přestala a života svého polepšila. A takť jest na času všechněm cizoložníkům učiniti, přes meze nepřevorávati, ač chtí-li věčného zahynutí a této podobné múky ujíti.“⁵⁴)

a bohaté využívání přísloví, pořekadel, slovních hříček a vulgarismů, zejména v pasážích autorských komentářů („Však jest staré české přísloví: Z srsti zlé, oblezlé nikdá dobrý kožich nebude a ze psa zajíc, by ho jak chtěl dobře kořenil.“⁵⁵

„A kdož pannu obtěžkal, tomu že po samý Kyrie, eleison všecko pryč umetli.“⁵⁶

„Rodičové dítkám svým zlého vinšují, žádají, je proklínají, řkouc: Aby tě ten zabil, aby tě čert vzal, aby tě kat voběsil, aby zkameněl, aby se propadl, aby zcepeněl a sumou aby se ti nic dobrého nestalo. Synům obyčejně šelmo, zrádce, pse, šibale, lotře, krkavčí potravo říkají a dcerám kurvo, šlundro, tisto přezdívají.“⁵⁷

A nevím, jest-li to přísloví starodávní pravdivé: Řečník, hudec, kurva, ti tří, kdo nejvíc dá, toho šetří.“⁵⁸

„Nebyl svému zadku macechou, ale vlastní matkou“.⁵⁹).

Lomnický se stylizuje do role učeného a přísného, ale srozumitelného a čtenáři nižších vrstev přístupného mravokárce. Občas se snaží čtenáře dojmout a přinutit k pozornosti velmi osobním, žalostivým tónem:

„Jakož i já pro tu samou dobrou pověst a zalíbení mým milým některým krajanům, přátelům, dobrým a poctivým lidem a věrným Čechům (chválu božskou v tom napřed vyměňujíc) knížky své jsem prosté dosavád spisoval a vůbec vydával. Neb sice žádné jiné vděčnosti skoro od žádného jsem za to nepoznal a za své dedykaci, tak jest již veliká nevděčnost k věcem pobožným lidská, ani téměř kocourovi nohavic bych nezjednal. A kdyby pomoci a nákladu impressorského impressora mého pana a přítele milého nebylo, již bych dávno od takové své práce přestal. A třebas nechť toho zkusí, kdo chtí, kromě dobré pověsti a památky budoucí od dobrých dobrého jména, za to sobě málo co jiného koupí.“⁶⁰

„Jako i já ten jsem sám, kdyby mne byli z mládí rodičové a učitelové moji lépe trestali, vůle mi nedali, byli by ze mne nětco lepšího, než jsem neničky, udělali.“⁶¹

„SLOVA LETÍ Z UST, MIMO UŠI ŠUST. PÍSMO PAK PSANÉ VĚČNĚ ZŮSTANE...“

Kupidova střela a Dětinský řápek nejsou originálním uměleckým dílem v moderním slova smyslu: Lomnický po vzoru středověkých autorit i soudobých spisovatelů mravněvýchovné prózy převážně kompiluje a adaptuje.

Originalitu naopak musíme hledat ve výběru a způsobu zpracování zvolené látky a výsledném tvaru, postaveném na vyváženém poměru exempel a mravněvýchovných a náboženských autorských komentářů i didaktické a zábavné složky, vkládání veršovaných pasáží, orientaci na světské prostředí a postavy, funkčním užívání slov z různých vrstev národního jazyka. Lomnický jako by předznamenal tematicky, funkčně i kompozičně normalizovaný žánr tištěného kázání, který se v 17. a zejména 18. století stane dominantním žánrem celé české prózy.⁶² Ostatně pobělohorská literatura Lomnického akceptovala - ať už v rámci homiletiky, nebo knížek lidového čtení.⁶³ (A rané obrození jeho texty zbavovalo jazykové expresivity podobně jako texty barokní.⁶⁴)

Zda a jak vstoupí Lomnický do kontextu literatury na sklonku tisíciletí, je na čtenáři.

Poznámky:

¹ Z básně, kterou Jan Neruda publikoval r. 1858 v almanachu Máj. Citováno podle: Jan Neruda, Básně I. Praha 1951, s. 119.