Ukázky z chystaného svazku

Širokého placu neb Zrcadla světa kníha druhá

V první kníze člověka jsme přípodobnili nerozumným životčichům, ukázavše, že na něho nikoli nesluší, aby pro svou vyvejšenost pejchati měl, věda dobře, že jest v mnohých věcech nad ně sníženější. a protož po založení tohoto skrovného základu, jejž jsme povrchně vyrejsovali a jako hmotnější začátky bíd a neřestí lidských vysvětlili, | pozůstává, abychom k dalšímu vypsání předsevzetí našeho a dokonání jich přistoupili, dálejí proníkli a toto přenešťastné života lidského skončení, začnouce hned od jeho početí a narození, přeběhnouce všecky částky života, dokavád ho k hrobu (jenž jest nejvyšší a všech věcí nejposlednější termin) nedoprovodíme.

Přede všemi pak věcmi pošetřme, z jakého jiného semene jest narozen, jediné nečistého a ohyzdného? Jaké místo početí jeho, jediné ohavný a smradlavý žalář?

A kterak zůstávaje skrovničký čas v životě matky své, nic jiného není než jako nějaký kus těsta, kterejž v sobě žádné čitedlnosti nezdržuje. Nebo jakž matka v životě počne a v sobě oboje semeno (totiž mužské a ženské) zachová, je přirozenou horkostí jako v nějaké horké peci zahřívá, tehdáž se na něm teňoučká kožka podobná vaječní | mázdřičce jako nějaká obálka po vrchu popne, ta pak materie zahuštěná není než jako nedošlé vejce, na kterémž ještě škořepiny nebývá.

Potom po několika dnech (rozuměj sedmi) duch spolu se krví smíšený pomalu zvírati začíná, takže semeno, souce horkostí naplněné, pomalu se nadejmá, vzhůru pne a z sebe tři bublínky jako skrovničké měchejřky vypouští a ty se poznenáhlu jako na vodě ustavičně vznášejí.

Tato pak místečka jsou, v nichž se přední tři částky tohoto nejpyšnějšího životčicha formují, totiž játra, srdce a mozk, jenž jest tohoto celého tvoru nejvyvejšenějšího částka a stolice všech smyslův, opravdová studnice, z níž všecky čitedlnosti, hnutí velikého paláce rozumnosti a paměti plynou.

Týmž způsobem pošetříme-li popořád i na jiné částky těla lidského, kterak sou zformované a jakým způsobem | děťátko v životě matky zůstávaje v prvních měsících moč skrze průduchy od pupku do jedné skrovné kožky, k témuž pohodlí od přirození obzvláštně oddané a od dítěte oddělené, vypouštěti začíná a kterak ještě tehdáž polehčení zadečkem nemívá, plod zajisté usty do bříška ještě tehdáž nic nepřijímá, aniž žaludek povinnosti své vykonává, pročež nic toho do střívek vnášeti nemůže. Zase kterak v prvních šesti dnech semeno není než jako nějaké mlíčné syření, potom po devíti dnech krev a po dvanácti opět bývá maso, naposledy po osmnácti dnech jiní oudové těla se formují. Kteréžto dny, když se sečtou, nalezneš, že člověk ve čtyrydcíti a pěti dnech se všemi oudy a smysly těla v životě matky k dokonalému zformování přichází, a maje již všecky oudy rozdělené, teprva duše živá od Boha skrytou mocí do něho se vlévá. a již živ býti začíná, protože již má v sobě čitedlnost. |

Nevěřím, aby mohlo býti srdce tak kamenné a zatvrzené, aby patřením na tento bídný a mízerný způsob lidský nemuselo se tomu velice podiviti. Ale však toto, o čemž sme již oznámili, jest cos chatrného, jestliže bedlivějí popatříme na níže doložené věci.

Kdo by se nezhrozil patře na pokrm, jímž se děťátko živí, a skrze jaké průduchy, dříve nežli usty hýbati může, pokrmu požívá, k tomu kterak jest přirození jeho tak mdlé, nedostatečné a velmi nebezpečné, v jeskyni své zůstávaje, takže mnohdykráte, když matka dosti skrovně uražená aneb smradem zhašeného oharku obtížená bývá, plod pojednou umírá. Odkavádž to pošlo, že Plinius oplakav lidskou mizerii pověděl:

Velikou lítostí se hanbím, patře na to, že člověk, jenž jest nejvzteklejší nade všecky životčichy, tak jest bídnej a padlej, že častokráte zhašením svíčky smradem oharkovým ubohou matku | k nedošlému porodu s velikým nebezpečenstvím přivozuje. a medle jaké stravy v životě matky požívá? Aneb jak mu přirození stkvostný pokrm připravilo? Vpravdě kdybychom na týž ohavný a nečistý pokrm popatřiti měli, zhrozili bychom se ho. Co pak pošetříme-li, kterak ho platně zažívá, mnohém vícejí tomu se podiviti musíme. Protože krvotem matky své, jenž jest tak ohavný, že toho, což o něm mudrci a lékaři, kteříž o skrytých věcech přirozených vypisují, leč s hrůzou vypraviti nemohou, živiti se musí.

Kdo by o tom širší zprávu věděti chtěl, čti Plinia, ten o těch všech věcech v své historii obšírně vypisuje.

Jsouce již tímto jedovatým pokrmem dosti dlouhý čas vysyceno a zformováno, k tomu v náležitý způsob povyrostše, hojnějšího vyživení potřebujíc a nemohouc pokrmu skrze pupek dosytosti přitahovati, vícejí sebou pachtuje, aby pokrmu hledalo. a ta jest příčina, | proč sebou tak pohybuje, mázdřičky a žílky, kterýmiž až posavád obvázáno bylo, roztrhuje. Matka pak cejtíc sebe býti obtíženú, plodu déle v sobě zdržovati nechce, nýbrž usiluje jej z sebe vyvrtci, protož se otvírá, nemluvňátko pak ucejtíc vítr, skrze skryté přirození matky vzhůru vstupující, tím více se versus os matricis tiskne, a tak na světlo světa tohoto, ne bez znamenitého nebezpečenství a bolesti tílka svého subtilného a mdlíčkého, vyplejvá. Pod tím pak jakého trápení a bolesti ubohé matce v těch devíti měsících, dokavád je v životě svém nosí, nepřidává? Abychom na ten čas všech jejich neřestí nepřipomínali, některých toliko nakrátce dotkneme. Mnohé zajisté v tom čase, pokavád jsou těhotné, přirozenou chut k jídlu a pití potracují, jednák tento, hned zase jiný pokrm chutnají. Některé z náramné mdloby a nedostatku pokažených vlhkostí lidské maso tak žádostivě oblibují, jakž se u historikův | čte, že mnozí nešťastní manželé z domův svých před manželkami ucházeti a jinde na čas zdržovati se museli. Mnohé jedí popel, hlínu, uhlí a k těm podobné věci (vedlé velikosti pokažených vlhkostí v životech jejich oplejvajících) s velikou chutí. k tomu také jaké bolesti a ouzkosti nebohé matky při porodu snášeti nemusejí? Jednák zajisté nemluvňátka z životův matek vycházejí rameny, některá nohami a jiná kolínky, mnohá také i napříč hřbítky. Toto jest pak cosi hrozného, že začastý (což může býti těžšího a odpornějšího a na čež bez strachu zpomenouti nemohu) místo bab musíme ku porodu povolávati lékařů, doktorů a bradýřův, aby nemluvňátko v životě matky rozkuchali, potrhali a po kusích ven vytáhali. Někdy také nevinná a přebídná rodička požívajíc způsobu dobrého zdraví zaživa rozličnými instrumenty otvírána a pro spomožení děťátka žalostivě usmrcená býti musí. |

Časem také dítky se rodí tak mrzuté a šeredné, že bývají podobnější k příšerám nežli k lidem, některé se rodí dvouhlavé, čtvernohé, jiné v hromadu srostlé, jako by se objímaly, jakž se v Frankrejchu přihodilo, že se narodilo dví děvčátek rameny v hromadu srostlých, z nichž jedno byvši za chvílku živé umřelo a vedlé sebe druhé, čerstvější, umrtvilo.

Píše Polidorus, že jedna matka před tím, než Marcellus od Hannibala, knížete kartaginenského, byl zahnán, porodila dví pacholat s slonovou hlavou. a jiná dítě se čtyřma nohami, nápodobné hovadu.

Jiní historikové píší, že léta Páně 1518 v Římě jedna vzáctná kuběna porodila půl psa a půl člověka.

Spisovatelé indianských historií za pravdu jistí, že se mezi nimi posavád začastý nacházejí pacholátka odpolu k lidem a odpolu k šelmám podobná, | protože se někteří zhovadilí lidé ohyzdně a proklatě s životčichy spojují. Mnohé se rodí dokonce slepé, němé, hluché, nestatečné a na některém oudu zohavené, z čehož přátelům veliký zármutek pochází, ubohé matky v zlou pověst mezi lidi se uvozují, otcové náramně zahanbují, takže pošetříme-li bedlivějí na všeckna tajemství narození našeho, shledáme ono staré přísloví, kteréž takto zní, příliš pravdivé býti: Nečistotně a smradlavě se počínáme, v zármutku a bolesti rodíme, v ouzkostech a v prácech vychováváni býváme.

Teď máš, milý člověče, první act lidské tragaediae, správu a regiment, pokavád v životě matky své jako v nějakém temném žaláři vězí.

Také-li tento bídný vězeň, pokud z mateřské skrejše vynikl, jiných nedostatkův dokonce prázen bývá? Ale pošetřme dále na něj, jaký bývá na zemi, k komu medle jest podobnější? jako bídnému červičku, kterýž se z země | vyhrabal? a jakým rouchem bývá přiodín, tehdáž když svú nohu na velikomocný palác světa tohoto vnáší, jediné krví skropeným?

Všecken zajisté jest krví pokálený a zmazaný, nejsa nic jiného než obraz hřícha, jejž Písma svatá pod vyznamenáním krve častokráte zastiňují. Ó přetěžká potřebnosti, ó přebídný osude, že člověk má hříchu poddán býti a k tomu i služebníkem jeho slouti, prvé nežli jej spáchá.

Toto jest ten trpký hrozen, kterýž Jeremiáš prorok připomíná: Otcové naši snědli hrozen kyselý, po němž my, synové jejich, až posavád laskominy neseme a jimž jest hřích přirozený vyznamenán.

Jaká pak medle první píseň člověka bývá, když se na svět dostává? jediné pláč, kvílení a naříkání, jenž nic jiného nejsou než předchůdcové a věští jeho budoucích miserií, kterýchž poněvadž slovy vypraviti nemuože, | aspoň slzami a lkáním toho dosvědčuje. Aniž však velikomocní potentátové, králové, císařové, knížata i jiní všickni, kteří veliké bouřky a pozdvížení na tomto světě vzbuzují, jakým jiným obzvláštním začátkem na svět se zrodili. Nejmenší červíček hned od přirození, jakž na svět vynikne, po zemi se plazí a pokrmu sobě hledati začíná. Kuřátko, jakž se z škořepiny vylíhne, čistotné a neporušené se nachází, nepotřebujíc takového obmytí a opatření jako člověk, hned matky následuje, poslouchá, kolikrátekoli od ní zavoláno bývá, běží, začíná samo zrnýčka po zemi sbírati. a jakkoli luňáka zlosti nikdá nezkusilo, však jsouce samým přirozením k tomu vedeno, jeho se strachuje a před nebezpečenstvím uchází.

Ale pošetřme na člověka, ten přicházeje na svět nic jiného není než jako nějaká špatná příšera a smradlavá nečistota, kterýž by se od jiných ži|votčichův dopustil sežrati, kdyby jistými prostředky opatrován nebyl, k tomu dříveji by hladem umřel, nežli by prsy mateřské nalezl. Ano tak by brzo jedu jako pokrmu dobrého zakusil, snadno by také rozpálené železo do rukou uchytil, protože dobrého od zlého rozsouditi neumí. Pakli se zanechá v svém hnízdičku a plénkách, shledáš, že spíše v své vlastní nečistotě shnije a dokonce zahyne, nežli sobě spomůže, k tomu tak jest nedostatečný a mdlý, že z svého vlastního hnízda nečistoty vykliditi nemůže, což nejchatrnější ptáčkové i jiní životčichové výborně znají. Teď máš libou vůni, kterouž přirození člověka jako nějakým rozkošným pížmem a balšanem podkouřiti a toho, kterej se dělá Herkulesem a mistrem i hlavou nade všemi zvířaty nazejvá, namazati chtělo.

Chce-li pak toto nedostatečné, mnohejmi nemocmi obklíčené a v hlubokém víru potopené stvoření užitečně | krmeno a prospěšně vychováno býti, potřebuje pokrmu mateřského jakožto přirození svému vlastně oddaného, pro kteroužto příčinu přirození jim dvou prsův jakožto flašek a řápkův k té věci velice pohodlných propůjčilo.

Ale v pravý pravdě, kolik se nynějších časův matek nachází? anobrž ať dím radějí, má-li se pravda vyznati, ukrutných macoch, kteréž vyňavše z svých střev nemluvňátko, místo vychování vysílají je od sebe ledakams do vesnic, aby nebožátka od cizích a neznámých žen kojená byla, kteréž je často proměňují a rodičům místo jejich vlastních jiná, cizí podvrhují.

Pod tím pak takové matky za to se nic nestydí, když se s vopicemi chovají a líbají, mnohém ochotnějí štěňata nežli vlastní plod života svého, kterýž pod svým srdcem nosily a na svět porodily, krmí, čehož se od žádného nerozumného životčicha, jakkoli vzteklého, neděje. Oni zajisté plodu svého, kolik jim | ho koli přirození uděluje, jinému k opatrování nesvěřují, ale sami jej krmí, hlídají, tak horlivě chovají, že jich takměř přes celý den, pokavád nepovyrostou, neopouštějí. a což divnějšího jest, nacházejí se někteří životčichové, že povstává mezi samcem a samicí jakási horlivá láska, že se začastý sami mezi sebou o přednost, kdo by jich předně hlídati měl, do urvání nesnadí. Což vskutku shledáno jest na labutech a nedvědích, od přirození vzteklých a ukrutných, kteří svá nedviďata tak nezřízeně milují, že nepřestávajíce jich svým vlastním mlékem krmiti, také hned, jakž se narodí a pokud bývají nepodobné a nestvůrné, lízají, hladí a tak se s nimi dlouho šlechtí, dokavád jich v dokonalý způsob nezformují.

Ano i ti malí ptáčkové, jakkoliv častokráte pět i šest ptáčat pod svá křídla shromažďují, nemajíce ani mléka, ani zrna, ani semínka žádného, kterým by je krmili, však aby je do vy|vedení vyživiti mohli, žádné práce ani umění, pokavád jim ho přirození propůjčilo, nelitují.

Jest tedy jistý důvod lidských bíd a neřestí, že člověk hned při začátku narození svého, jsa zbaven toho pokrmu, kterýž mu přirození připravilo, prsu cizího od ženy častokráte smilné, cizoložné a nečisté požívati musí. Což mnohdykráte pacholátkům tak škodlivé bývá, že by jim prospěšnější bylo, kdyby v lesích při některém nerozumném hovadu vychováni byli, nežli aby se takovým chůvám svěřovati měli.

Netoliko pak sama těla jejich tím nezpůsobem nadchnutá (jakž toho starožitnost na Titovi Vespesianovém synu, vedlé svědectví Lampridia i jinejch mnohejch, kteří po všecken čas života svého rozličnými neduhy trápení byli, pro tu samou příčinu, že nemocným chůvám svěřována byla) pokažená zůstávají, ale také což horšího jest, i porušení, nedostatkové, všelijaké | zlé žádosti a znamení škodlivého vychování skrze samý pokrm na mysli dětinské jako do měkoučkého vosku pevně vytištěné zůstávají, jakž o tom onen řecký mudřec Dio vypisuje, kdež připomíná Caia Caligulu, císaře římského čtvrtého, jehožto ukrutnost a tyranství nebylo přičteno otci ani mateři, ale chůvě kojné, netoliko že byla mímo přirozený způsob zlobivá a nešlechetná, ale také i bradavice prsův svých krví mazávala a těmi Caia, malé pacholátko, kojívala. Kterýžto nachlemtav se té její krve nešlechetné, tak byl tyranský, že na tom nepřestal, když množství mordův nenáležitě spáchal, ale také z svého vlastního meče krev lidskou jazykem lízal, vinšovav sobě, aby všecko lidské pokolení toliko jediný krk mělo, že by jej svou vlastní rukou na dví přetíti chtěl, aby toliko sám na světě přebýval. a protož přetrpěvše nemluvňátko v životě matky své, jakž vejš dotčeno, | mnohé ouzkosti, ještě musí zde na tomto světě za příčinou rozkoše a volného odpočinutí mateřského místo vzáctného daru větších bíd a neřestí okoušeti. Nebo ty nechtějíce plodu svým čistotným pokrmem kojiti, samy dítky své k tomu přivozují, že nešlechetné krve ženské z porušených prsův požívati musejí. Odkavádž rozličné a přetěžké pocházejí nemoci, jako malomocenství, francouze, lišejové a jiné jedovaté nemoci, kterýchž mnozí lékaři s záhubou bídného zdraví při ubohé mládeži s věčnou hanbou a lehkostí matek zkusili. Jest pak věc patrná a zřejmá, jestliže bývá chůva šilhavá, vožralá aneb jinými hanebnostmi porušená, pacholátko také bývá šilhavé, ne proto, že mléka jejího požívá, ale pro časté patření na její obličej, jest-li ožralice, takové pachole k mdlobě a nestatečnosti přivozuje, k tomu způsobí to, že z něho bývá nesmírný opilec. Jakž se čte o Tiberiovi císaři, jenž byl notný kor|belář. Pro tu samou příčinu, že chůva jeho kojná netoliko byla nesmírná ožralice, ale také mléko své i jiné pokrmy vínem rozpouštěla a pacholátko nimi krmívala. Teď vidíme, jakou mívají moc chůvy, že mohou netoliko v dítěti mravy porušiti, ale také i jeho život přeformovati, kteréžto pokudž bývají nemocné, přivozují pacholátko k nemoci, jsou-li ztřeštěné, učiní dítě nesmyslné. Ale tyto věci se poroučejí chůvám k opatrování, ony nechť se o to starají. Kolikerejm medle domníváš se nebezpečenstvím poddáno býti děťátko v tom čase, pokavád se kojí? Jaké těžké neřesti a strach vystáti musejí ti, kteří je v opatrování svá přijímají? Jedna zajisté nemluvňátka pláčem a kvílením se roztrhují, takže není potřeba strážných, kteří by rodiče času ranního budili. Jiná každodenně těžkými pády oudy své raní, narážejí, mnohá k chromotě, k slepotě, k kulhavosti, hrbovatosti a zohavení tě|la, což se jim do smrti hodívá, přicházejí. Některá do smrti padají, takže mnohdykráte na jejich bídnejch tílkách mímo jiné dědičné nemoci, kterých od rodičův dosahují, nic jiného nespatřujeme než modřiny a vředy.

Ale medle kdo by sám v sobě podiviti se nemusil, s jakými hřičkami tato vopička v svém mladistvém věku se obírá, kterak vždyckny hraje a kratochvílí, na píšťalku píská, jako nějaké malé žabky v vodě se šplíchá, v písku hrabe, domečky z bláta staví, koláče na slunci peče, na dřevěném koni jako zbrojný voják jezdí, hned zase s psíčky, kočkami pohrává, na tohoto se hněvá, jinému zase chlácholí.

Kdo prosím může myslí svou vystíhnouti všeckny nešťastné mizeriae a neřesti, jimiž toto bídné stvoření jest obklíčeno? a kdo by to jistiti směl, patře na jeho soužení, aby se měl tak brzo proměniti v letech dospělých, na mysli své tak pyšně a nadutě vypínati? |

Což bedlivějí onen poéta Euripides vyšetřiv v jedné své tragaedii, takto pověděl:

Lugere natum nos par est infantulum,
nam gignitur in aerumnulis quam plurimis,
qui mortuus mox in sepulchro conditur
et cogitur lusus tribumque linquere.
Quid ergo praesens contulit mortalibus
haec vita vel lux ista mundi infantulo?

To jest:

Sluší nám všem oplakati,
děťátka politovati.
Dřív než rozumu nabejvá,
všech bolestí mu přibejvá.
Jak pracně na svět přichází,
tak z něho rychle odchází.
Tovaryšstvo své opouští,
aniž mu smrt v čem odpouští.
Umra v hrobě odpočívá,
co mu medle svět prospívá? etc.

Ale mnohém s podstatnější i s větší horlivostí onen Bohu milý a zkušený philosof, svatý Job, litoval a oplakal bídu lidského pokolení, byv s Bohem v tom odporným potejkání, | řka: Ruce tvé, Pane, učinily mne a stvořily mne z všeho vůkol. Rozpomeň se, prosím, že jako bláto slepil si mne a v prach mne zase obrátíš. Však jako mléko vydojil jsi mne a jako sejr si mne ztvrdil. Koží i tělem odíl si mne, kostmi a žílami spojil si mne, život a milosrdenství dal si mi, by pak mne i zabil, doufati v tebe budu.

A protož jestliže onen veliký prorok boží Jeremiáš lid izrahelský u vězení babylonském zajatý oželel, jestliže Anchises vyvrácení velikého a pyšného města Troji oplakal, jestliže purkmistr římský Marcellus patře na zkázu ohnivou města Siracusi slzavě litoval a Salustius zboření Říma náramně želel, slušné jest vpravdě, abychom s tak slavnými mužmi vnově narozeného člověka a přebídný jeho na tento svět příchod, vzrost i obcování a všech bíd plné, nejvícejí pak jeho žalostného skončení oplakali. |

Což když Izaiáš prorok bedlivějí vyšetřil, litoval toho, že v životě matky své neumřel a že vzat jsa na kolena vykrmen byl u prsův. Ano i Jeremiáš prorok, týmž duchem vida člověka z země stvořeného, v hříchu počatého, narozeného k pokutě a naposledy žábám a červům za pokrm oddaného, nejvyšší žádosti sobě vinšoval, aby život mateřský byl jeho hrobem a lůno její početím věčným.

Považme aspoň jednou na vyvejšenou anatomii, kterouž dotčený Job činí, vypsav člověka živými barvami, kdež takto mluví: Člověk narozený z ženy, krátkého živ jsa času, naplněn bývá mnohými bídami, kterýžto vychází jako květ, a potřín bývá, pomijí jako stín a nikdý v jednom způsobu nezůstává. Ale pozastavíme-li se všickni na těchto slovích, zanechajíce každému své vlastnosti, najdeme, že všecka pohanská moudrost nic jiného není než dejm a prostý sen proti moudrosti Du|cha Božího. Nebo když člověka k snížení a poznání samého sebe přivedl, nazvav jej člověkem z země narozeným, zdaliž to činí bezpotřebně? Nikoli ovšem, poněvadž mezi všemi věcmi od Boha stvořenými žádná neřest se nenachází nedostatečnostem a bídám ženským podobnější, zvlášť když těžký život nosí. Nebo sotva jediný měsíc v plném roce tak pokojný mívávají, který by nebyl strachu a hrůzy plný.

Nadto krátkého, dokládá, živ jsa času, co medle nad život lidský kratšího býti může? a čeho jest jiného potřebí, aby duch v něm zadržán a zhašen byl, jediné aby mu chřípě a usta zacpána byla? Život zajisté lidský nic jiného není nežli duch a vítr v chřípích jeho zavřený.

Protož Theophrastus i jiní staří reptali na přirození, proč jest ono tak dlouhého věku jelenům, krkavcům i jiným životčichům udělilo, je|žto život jejich člověku nic prospěšný není. Samému pak člověku jakožto králi všech tvorův tak krátký a mízerný život způsobilo, byť pak mělo i věci hodné, kterýmiž by jej zakládalo. Však nicméně tentejž život kratičký ve snu, v nočním zdání, v způsobu protivenství i jinejch hněvivých popudlivostech tak se potracuje, že kdybychom chtěli celej rozoumek života našeho na nejvyšší stupeň vyvesti, žádnejm způsobem toho nenajdeme, abychom jej slušně životem nazývati mohli. Na třetím místě prorok člověka připodobňuje k stínu.

Stín zajisté co jest jiného než modla, kteráž oči oklamává, obluda falešná a podvodný obraz bez podstaty, kterýž se nyní veliký, hned zase po chvíli malý ukazuje? Týmž způsobem i o člověku se rozuměti může, ten mnohdykráte nejsa dokonce ničímž, zdá se býti nětco velikého. |

Nebo když se člověk štěstím světa tohoto nejvícejí vypase a na najvyšší šprysel štěstí světa vyleze, tehdáž bývá nejblížejí pádu poddán a pojednou zmizí, nejinák než jako večerní stín, takže nezví, kde se poděl. Ano mu se přihází, jakž královský prorok v žalmu 36 pověděl: Viděl sem bezbožného, vyvejšeného a vyzdvíženého jako cedr v Libánu, pominul sem, a hle, již nebylo, hledal sem, a nenalezl jsem ho. a protož užitečné jest, aby všelikého povolání lidé na toto napomenutí často se rozpomínali:

Fortuna vitrea est, cum maxime splendet, frangitur.

To jest:

Pomni, člověče, na štěstí,
jenž jako sklenice jesti.
Kdyžť se zablýští nejvíce,
zhasneť v rukou jako svíce.

Aneb:

Pomni na štěstí, člověče,
jenž se kratičký čas vleče.
Neb když se domníváš, že si
vyvejšen po všeckny časy,
ono tě zrádně odbejvá,
že po tobě nic nebejvá. |

Již jest, což nejkrátčejí býti mohlo, ukázáno, skrze jaká nebezpečenství člověk hned nejprvé do labyrintu dětinství svého vychází. Již dále popatříme na něj, když trošku k dospělejšímu věku přichází, zdali aspoň tehdáž bíd a neřestí zbaven bývá. Vpravdě chceme-li býti spravedliví soudcové, shledáme, že netoliko žádného cíle a termínu dotčeným bídám a neřestem nemívá, alebrž sebe čím dále tím hloubějí do nich uvrhuje. Tehdáž zajisté nejpřijemnější čas jeho bývá, v kterémž jej přirození spravuje.

A teprva mu opravdovú vojnu a potejkání daleko horší vypovídá, když v něm krev zvírá, tělo k vykonání rozkoší nabízí. Smyslové čitedlní jej ke zlému vedou, zlý bezbožný svět mu ouklady činí, ďábel na všecky strany ponouká, mladost v zlých žádostech oplejvajíc ke všemu napomáhá, takže naposledy jest věc nemožná, aby ten, kterýž tak rozličnými nepravostmi obklí|čen bývá a od žádného retuňku a pomoci nemívá, naposledy zaveden a potřín nebyl.

V těle zajisté, v němžto mladost, čerstvost, svoboda, bohatství a všelijaké tělesné žádosti oplejvají (jakž Marcus Aurelius pověděl), všickni hříchové a nepravosti světské své místo mívají.

Aniž na tom dosti bylo, že člověk, stvoření přebídné, netoliko cizím, a ne mateřským mlékem byl vychován, ale také nadto cizí kázni, a ne rodičův svých poddán býti a snášeti musí. z těžkosti těchto časův nalezneme Catony, kteří by v cvičení dítek svých upřímnou práci podstoupili.

Dítky zajisté mocí a přístností pěstounův k tomu přivedeny bývají, že se musejí učiti, cvičiti, začátkům umění a ctnosti zvykati. Nebo žádná rolí není tak užitečná, která by se nepokazila, když se příliš hnojí, anobrž čím se více | vypravuje, tím horší a neužitečnější bývá, obilí v ní velikou bůjností zpuchne. Tak i člověk má se šetřiti, aby od ctnosti k bezbožnosti zaveden nebyl. Všelijaké štěpíčko, dokud jest mladistvé, podpírati, napravovati, bůjné pak a neužitečný větvičky klestiti se musejí, pokud z nich budoucně ovotce požiti chceme.

Týmž způsobem mají se formovati a vytínati hříchové hned z mladosti, aby časem svých rodičův ku posměchu a zahanbení nepřivedli. Ale vpravdě veliký počet se nachází takových otcův a matek, kteří nedavše dítek svých hned z mládí cvičiti a šíje jejich shejbati, v sešlosti věku svého místo potěšení a odpočinutí rozličných zármutkův a těžkostí okusiti musili.

Anobrž mnoho jest takových matek, kteréž majíce dáti dítky své z mládí cvičiti a náležitě vyučovati, místo opravdové kázně jim ve všelijakých | žádostech a rozkošech těla povolujíce, k zkáze přivozují. Ačkoli se zdají býti věrné opatrovatelkyně životův, však pod tím duší jejich nepřítelkyně a macechy bývají.

A protož Pán Bůh onomu Heli knězi, že synův svých tak, jakž náleželo, přísně netrestal, těžce vážiti a jej na hrdle pokutovati ráčil. Načež se všickni otcové rozpomínati mají, kteří netoliko synův svých nekárají, ale také jim v pobožném obcování za dobrý příklad se nestavějí, bezbožným životem dítky své kazí. a opičí láskou tak je milují, že je objímáním v rukou zadavují. a sami příčina bývají, že rodina jejich katům do rukou upadá, kteříž dítky jejich jakožto ukrutní a nelitostiví praeceptorové jináče trescí a pokutují.

Staří Římané tak těžce nenáviděli rodičův, kteří dítek svých netrestali, že i obzvláštní práva řečená | falcidia (to jest utínající) ustanovili, jimiž všem bylo zapovědíno, aby první provinění synův i s pokutou prominuto bylo. Dopustil-li by se toho podruhý podobného hříchu, aby bitými ranami pokutován nebyl. Navrátil-li by se potřetí, tedy šibenicí na hrdle trestán býti musel. Otec pak jeho vypověděním pokutován byl, protože syna doma trestati neuměje, také i jeho vejstupku oučasten býti musel.

Ale velmi bych rád slyšel, co by staří Římané pomyslili, kdyby mnohejch měst nynější mravy spatřili. Kolikerejmi by železnejmi pouty, vazbami a rozličnejm trápením takové rodiče natrestali, kteříž místo užitečného cvičení a dobrých příkladův k ctnosti ponoukajících v příbytcích svých dříve, než je pěstounům poroučejí, již dávno předtím doma při prsku nejohyzdnějšími mravy a příklady porušili? |

První zajisté přikázaní a pravidlo živobytí zde na světě, kteréž jim předkládají, jest, aby se Bohu rouhali, vejskali, ďáblu poroučeli, hodovali, ožralství provozovali, statky rodičův a přátel svých mrhali, smilnili, cizoložili, poctivé dcery poškvrňovali. a vpravdě mnoho se nynějších časův matek nachází, kteréž Herodiady v tom následují, učíce dcery své tancovati, klevetati, po pankétích a přástkách se toulati, tváře své líčidlem a k těm podobnými fermeží barviti, šlechtiti, oči plevejsem natírati, ruce páteři a zlatými spinadly jako jiné sedlské lachny ozdobovati, od mládenců dary bráti. Ale takovým se potom přihází jako královskému proroku, svatému Davidovi, jehožto hříchové na dvou synech ztrestáni byli, protože se z cesty pravé uchejlili. Starší zajisté syn Amon sestru svou Támar poškvrnil, druhý | pak, mladší Absolon, netoliko vlastního bratra Amona zamordoval, ale také nemaje na té vraždě dosti, otci svému ouklady čině o bezhrdlí jeho přemejšlel a z království vyhnal. a jistotně ona pravdivá starejch mudrcův regule vysoce se schvaluje, že Pán Bůh člověku zde na světě veliké hříchy páchajícímu k onomu budoucímu životu zanechává, kromě pokut za příčinou přílišného folku dítkám, ten samý hřích Pán Bůh zde v tomto světě na rodičích vytrestává. Nebo otec synu svému nemůže nic jiného dáti než tělo smrtedlné a pádu poddané, kteréžto jakž jednou zahyne, všem věcem konec činí, ale skrze cvičení, kázeň a svobodné umění synu věčnou pochvalu a jméno dobré zanechává. z těch tedy věcí zavíráme, jestliže dítky u velikém nebezpečenství zůstávají, kdykoli pokaženým mlékem (co se často přihází) poškvrněných chův kojené bývají, | mnohém větší nebezpečenství od vlastních rodičův na ně se uvozuje, když pod kázní a bázní nerostou, zvláště když toho povážíme, že pokrm tělesný nad potravu duchovní jest mnohém chatrnější.

Ale pošetřme, co Pláto mudřec praví, kterýž bídy lidské nad všecky jiné mudrce nejpodstatnějí a jako z nadchnutí Božího tak užitečně, prospěšně a velmi subtilně vyzpytal, že mnozí četše jeho kníhu o nesmrtedlnosti duše sepsanú, obzvláštně pak kníhu o smrti, řečenou Axiochum, dobrovolně z skal a vrchův do řeky a jiných vzteklých vod sebou metali, aby učiníce konec tomuto bídnému a žalosti plnému životu, onoho budoucího života, jenž jest opravdové stanoviště věčného spasení, radosti tím dřívejí zakusiti mohli.

Poslyšmež, co tedy veliký mudřec Plato v svém rozmlouvání, kteréž sepsal o smrti a potupě tohoto padlého života, | vyvedv Socrata, mudrce mluvícího, vypravujícího a předivnou výmluvností vyčítajícího všecky bídy a zkázy života našeho, jakž níže psáno stojí: Nevíš-li, člověče, že lidský život nic jiného není než putování, kteréž lidé moudří s radostí přebíhají, naplňujíce nebesa lahodným a veselým zpěvem, když neproměnitedlným osudem a potřebností cíle svého docházívají.

Nevíš-li také o tom, že člověk má duši v těle svém jako v nějakém stánku zavřenou, jíž nás přirození ne bez velikých těžkostí obklíčilo, a jakkoli nám zboží světa tohoto naskrovně uděluje, však to s námi trvá kratičkého věku, kteréžto bývá radostí a zármutkem tak v hromadu promíchané, že když jich duše naše zakušují, tedy hned po příbytcích nebeských dychtí a věčné dobré v nás vzbuzuje, nejvícejí proto, že vykročení z tohoto světa nic jiného není než zlých věcí v dobré proměnění. |

Ale medle přistup sem (dí Plato) a pověz mi, jsou-li nějaké lidské bídy a žalosti, aby jich člověk hned od svého narození až právě do hrobu, buďto chudoby, horka, zimy, ran bičování i jiných neřestí, pocejtiti nemusel? Anobrž dříve, než mu na mysl připadají, ano dříve, než je usty svými vysloviti může, jakého nejvěrnějšího posla a tlumočníka těch věcí mívá jako svůj vlastní pláč a kvílení? Když pak tyto všecky bídy jako říkaje pohltil a sedmého roku věku svého došel, hned potřebuje pěstounův a učitelův, kteří by jej dobrým věcem vyučovali, a čím dále v letech prospívá a dospělejšího vzrostu dochází, tím ostřejší a bedlivější mistry, od nichž by ctností nabývati, práci i jiné užitečné kázni hned z mládí zvykati mohl, míti musí.

Když pak těchto všech věcí nabude a k mužství přichází, tu teprva do opravdových neřestí, ouzkostí, hlubin a duchovních nepokojův vkračuje. Tehdáž | zajisté musí mužství svého dokázati, mezi lidi přicházeti a s nimi, jenž jsou jako nějaký prubířský kámen, na němž se dobré i zlé kovy průbují, obcovati a seznámiti, všelijakým praktikám a šibalstvu zvykati.

Jest-li rodu vzáctného a osvíceného, tehdy musí se s kryksmanstvím obírati, nesčíslným nebezpečenstvím po zemi i po vodě poddán býti, život svůj všanc saditi, krev z sebe jiným dopustiti vylévati, zase z jiných cediti, chce-li na loži slávy světa tohoto usnouti a po sobě dobrého jména pozůstaviti. Jinák za fatkáře, lenocha a povaleče, kterej se ustavičně doma válí, vyložen a ode všech potupen bude. Pošel-li je z nízkého rodu, takže buďto k prácem hmotným, nebo k řemeslu povolán bývá, hned do nesčíslných bíd, neřestí, trápení, jak těla, tak také i zkormoucení mysli vkročí. Musí pracovati dnem i nocí, v potu tváři se starati a chleba sobě dobývati, v kteréž mu se začastý | přihází, že ze vší krvavé své roboty sotva sebe suchým chlebem vyživiti může.

Ne bez příčiny zajisté onen sedmnáctý římský císař Marcus Aurelius patře na žalostivé přirození lidské míval obyčej říkávati: Častokráte sám v sobě sem přemejšlel, zdali by se mohl který národ, království neb věk (kdekoliv) nalezti, aby se člověk tím pochloubati mohl, že ho nikdá žádné neštěstí nepotkalo. Pakli by se snad takový našel (ač nesmejšlím), ten jistě musí býti tak hrozná příšera, na kterúž by se všickni lidé živí i mrtví rádi podívati mohli.

A dokonávaje řeč doložil: Když sem všecky věci naskrze přeběhl, nenacházím na tomto světě nic jiného, než že ten, který včerá byl bohatý, dnes chudým učiněn, onen, jenž byl předvčírem zdráv, nazejtří těžce se roznemohl. Jinej, který včerá byl vesel, hodoval a smál se, dnes pláče a kvílí, kterej dne včerejšího v štěstí oplejval, dnes již | v neštěstí je postaven, a který včerá živ byl, dnes ho již k hrobu nesou.

Ale navraťme se zase, odkavád jsme vykročili, a tuto všecku věc na menší částky rozdělme. Ale medle kdo jest z lidí na světě, který by oblibě sobě jakýkoli ouřad neb povolání časem svým v něm se do vůle natrápiti nemusel a naposledy jej i nevomrzel?

Což aby jistým zkušením patrnějí ukázáno býti mohlo,
pošetřme popořád na všecky případnosti
tohoto života.