Ukázky z chystaného svazku

Pramének Labyrintu?

Na jistou podobnost mezi Theatrem a Komenského Labyrintem světa a rájem srdce upozornil už P. M. Haškovec. Zdálo se mu, že Vodňanského předmluva je svým odkazem k dramatu blízká Komenskému, který své dílo též označil za drama. S. Souček tuto myšlenku rozvinul dál, na stejné osnově jako druhá kniha Theatra totiž spočívá první díl Komenského spisu, v němž Poutník prochází městem-světem, aby poznal různá povolání a vybral pro sebe to nejvhodnější. Souček ve svém zaujetí nachází dokonce pro tuto myšlenku řadu důkazů, zejména motivických shod: jedině Vodňanský a Komenský ve své přehlídce ubohosti stavů a zaměstnání shledávají manželství chvályhodným, oba se též opírají o vyznání Šalomounovo (Kaz 2, 4-11), že „spatřil ve všech věcech, že nejsou než marnost a trápení mysli a že nic trvánlivého ani stálého není pod sluncem“, a dokonce nalézá i občasné argumentační a formulační podobnosti. Za všechny uveďdíme ukázku z kupeckého života: u Vodňanského „létají zajisté sem i tam jako ptáci, po lesích, rovinách a vrších běhají“, podle Komenského kupcům „vždycky sem tam přes svět se přenášeti a jako ptáku létati volno“.

Je jistě možné položit si otázku Komenského inspirovanosti Theatrem mundi minoris,

S. Souček ostatně uvažuje ještě o druhém českém „praménku Labyrintu“, rukopisné práci Václava Porcia Vodňanského Duchovní město jménem Rozkoš duše (asi 1610), jež podobně jako Labyrint používá vize města, do jeho ulic však namísto lidí hemžících se v nesmyslnosti svého konání umístil pojmy vybrané z bible a vytvořil tak svérázný biblický slovník.

Tuto marginální poznámku uvádíme proto, aby patrněji vyniklo, že zvláště na přelomu 16. a 17. století bylo metaforické nazírání na svět jako divadlo v českém prostředí velmi živé. A není to jen už několikrát připomenutý Matouš Konečný se svým Theatrem divinem. I sám Komenský, ještě než v zoufalství přistoupil k sepsání Labyrintu, pokouší se vytvořit velkou encyklopedii evropského formátu Theatrum universitatis rerum (2. a 3. desetiletí 17. stol.). Všechny tyto přehledy světa a lidských věcí však Labyrint překonává nikoli jen svrchovaným uměleckým jazykem, ale především tím, že do kulis, jež každý z nich více či méně umně staví a zdobí, vpouští živého člověka, pochybovače Poutníka, který divadlo uvádí ho pohybu, spouští děj, v němž herci skutečně jednají. To, že výsledkem jejich činností je Poutníkovo zoufalství podobné smutku Vodňanského, je svědectvím dobového společenského klimatu. Dílčí motivy společné či rozdílné mohou příbuznost přiblížit nebo vzdálit, nicméně ona podobnost je zakotvena v podobnosti myšlenek. Ty jsou ovšem přetaveny s rozdílnou uměleckou dovedností: tam, kde je dnešní čtenář okouzlen Komenského umělectvím, u Vodňanského může konstatovat spolu s Haškovcem jen „nerudnost stylu“. Je tedy Theatrum mundi minoris jedním z mnoha domácích i cizích „praménků“ Labyrintu světa, je jedním z textů, které naplňují metaforu světa-divadla, aby ji posléze další z řady zpochybnil, aby vizi spořádaného divadla, byť divadla běd a neštěstí, převrátil v nesmyslný labyrint, jemuž člověk nerozumí, v němž si zoufá a z něhož najde cestu až v pevném přimknutí se k Bohu, jak nabízí Ráj duše, ale konečně i celé nastupující baroko.