Ukázky z chystaného svazku

IX: Encomium coniugii, ex quo mox eius declarabuntur miseriae

Pochvala stavu manželského s jeho bídami a neřestmi

Na ten čas nic jiného nepozůstává, než abychom také, jak se manželům v stavu manželském dařívá a vede, pořádně vypravili. Nebo až posavád sme přední bídy a neřesti lidského pokolení kratíčce přeběhli. |

Již pak povážíme-li opravdově také i stavu manželského, ve všem způsobu tak dokonalého, jakéž Plato žádostiv byl obce, Cicero orátora a svatý Augustýn města Božího, vpravdě ve všem okršlku světa tohoto nic se nenalezne, což by utěšení a dokonalé rozkoši stavu manželského připodobněno býti mohlo. To že jest v skutku a pravdě tak, dotvrzuje toho předkem jednomyslně štěstí i neštěstí, manželské lůže nepoškvrněné, rodina ušlechtilá, a což většího jest, takové nerozdílné spojení těla a sjednocení ducha, že se zdá, jako by dví lidí v jednoho člověka vštípeni byli. Jestliže tedy nám příjemné bývá, když našim milým přátelům a sousedům tejnosti naše v důvěrnosti vyjevujeme a jim se ve všem pronášíme: čím většího potěšení z toho nabýváme, když tejnost mysli naší té pomocnici, která nám svazkem lásky Boží tak jest spojená, že jí všecky věci nejinák než jako samému sobě, jako | nejvěrnější opatrovnici všech skrytých pokladův a tejnosti srdce našeho otvíráme. Nebo jaký může býti větší důvod nejvroucnější a nejnerozdvojitedlnější lásky poctivý manželky, jako když opustí matku, otce, bratří, sestry a všecko příbuzné přátelstvo, jich se jako říkaje odříká, proto aby v lásce přebejvala s manželem svým, jej nade všecky milovala, v poctivosti měla, opovrhouc všecky vesměs, jeho samého se přidržela. Kterážto jest-li manžel bohatý, hledí statek jeho shromažďovati a chrániti, pakli je chudý, všemi způsoby kříže manželského trpělivě mu snášeti napomáhá. Jest-li v štěstí postavenej, dvojnásobního potěšení z toho nabývá, když ji spatřuje, ana štěstí jeho spolu oučastna bývá. Pakli zůstává v neštěstí, již toliko polovici zármutkův snáší, protože jej těší, okolo něho obchází, posluhuje, z teskností a daremního myšlení vyráží a k veselosti ponouká. Pakli se vidí man|želu samotnému doma zůstati, má manželku, tovaryšku věrnou, která při něm trvá, obveseluje a přítomností svou ze všech teskností vyvozuje. Chce-li se do pole projíti, očima svejma tak dlouho, dokavád jej spatřiti může, provází, často po něm vzdychá, na něj zpomíná, každé chvíle jej doma míti žádá, manželské šetrnosti k němu dokazuje, domů se navracujícího ochotnou tváří vítá, objímá a summou všemi způsoby, kterýchž jí přirození propůjčilo, manžela tak laskavě (pokudž by se pravda mluviti měla) opatruje, že se poněkud zdá, jako by manželka jak pro rozkoš a občerstvení života v mladém věku, tak i pro potěšení a odpočinutí v šedinách člověku od Boha s nebe seslaná byla. K tomu přirození nám nemůže než toliko jediného otce a matku způsobiti, ale stav manželský tolikráte z nás činí otce a matky, kolikrátekoli nám Pán Bůh z manželského lůže dítky nadělovati ráčí, kteréž nás také vše|lijakou uctivostí předcházejí a nad střeva svá nás milují, v mladistvém věku nás svým štěbetem a švátořením obveselují, ručičkami umilují, hubičkami ulíbají, rozličnejmi hřičkami tak oulisně obveselují a potěšují, že nadepsanými posuněčky ve všem způsobu zdají se býti jako mladá opičátka, kteréž nám přirození proto uděluje, aby nás svejma hřičkami z tesklivé mysli vyrážely, ano také větší částku našich klopot, trápení a zármutkův v radost a potěšení obracely. Pakli starosti docházíme (kteréž se žádnému člověku vyhnouti možné není), tu nás teprva opravdově opatrují, oči naše v sešlosti zavírají, do země, z níž sme pošli, těla naše pohřbují, sou kosti naše, sou tělo naše, sou krev naše, kolikrátekoli na ně patříme, sami na sebe vzhlédáme, takže otec patře na děti své může tím jist býti, opravdově říci, že svůj vlastní živý obraz v tvářnosti synáčka svého dílem Božím zformovanej a vymalovanej spatřuje, | z něho se jako znovu rodíme, anobrž šediny naše, jenž jsou nesnesitedlným břemenem, nám tak tesklivé nebývají, když na taková zrcadla a náš vlastní obraz, jenž nám věčnú a nesmrtedlnú památku plodí a z sebe jako mladistvé větvičky od stromu vypuklé na svět vypouštějí (jakž o tom autor roku minulého v knížce o hodnosti a vyvejšenosti stavu manželského vydané obšírnějí vypisuje, v níž, jakž smejšlím, což by ku pochvale a ozdobě téhož stavu manželského nesloužilo, nic vypuštěno není), nerád bych pak od někoho vrtkavostí a nestálostí stíhán byl, že to, co se předešle schvalovalo, nyní zase ode mne tupí a zlehčuje.

Ale poněvadž tato naše proposicí o rozličných bídách, trápení a neřestech všeho lidského pokolení na tom širokém světě vypravující to s sebú přináší, abych bez ušetření každého stavu a povolání jednomu méně nežli druhému nepochleboval, v krátkosti toho, o čem | se v rozličných spisích nachází, čítává, obzvláštně pak v knížce řečené Speculum politicum, ti se se mnou srovnávají, že stav manželský medem, rozmanitými a velmi lahodnými konfekty příliš hrubě jest oslazen. Povážíme-li pak proti tomu opravdově všech obtížných a nesnesitedlných břemen proti nadepsaným, kteréž s sebou stav manželský přináší, sladkostem, nalezneme vpravdě mezi vonnou růží hojně bodláčí a v tomto libým a povlovným deštíčku náramně mnoho krupobití a škodlivých bouřek. A to že jest vskutku pravdivé tak, to se jistými příklady a patrnými důvody dokáže.

Měšťané athenienští, lidé rozšafní a chvalyhodní, vidouce, že manželky jejich s manžely v lásce a svornosti nepřebejvají a jich pro sváry a různice, kteréž mezi nimi častokráte povstávaly, snášeti nemohou, museli v obci své z potřeby nový ouřad, kterémuž jméno dali smírcové manželstva, | ustanoviti, jejichžto povinnost byla, aby svárlivé manželstvo mířili, pěkně srovnávali, v předešlou lásku a svornost přivozovali. Týmž způsobem i Spartanští v své obci mívávali obzvláštní soudce (jimž říkali harmosini), ti nic jiného na práci neměli, než že nenáležitá předsevzetí ženská proti manželům trestali, pejchu a vysokomyslnost, kteréž se proti manželům dočinívaly, krotili. Ale Římané takových správcův nad ženami trpěti nechtěli, vědouce dobře, že mužské pohlaví k zdržení na uzdě nezkrocené a bláznovské všetečnosti ženské, vzlášť když se vztekou, dostatečné nebylo, ale takové věci bohům k napravení poroučeli a k nim se o to utíkali. Jakožpak pro tu samou příčinu obzvláštní chrám bohyni řečené Viriplaca, to jest Mužomírka, vystavěli, aby v něm všecky žaloby a klevety manželské domácí mířili a pokojili.

Ale kdo medle na světě všecky strasti a fresuňky manželské, vysokomysl|ností ženskou nadto obtížené břemeno tak nedokonalého pohlaví přetrpěti, vypraviti aneb tak dobře nezkrocenou jejich žádost jako nenasycenou pejchu a nádhernost nasytiti může?

Zdaliž není starého přísloví řeckého, že pohlaví ženské a lodí na vodách nikdá tak dokonalé nebývají, aby se při nich vždy nějaké oprávky nenalézalo? Nebo pojmeš-li sobě chudou dívčičku, každej ji potupí, anobrž i ty sám vedle ní za nic vážen budeš. Pakli sobě pojmeš bohatou, hned musíš jejím otrokem a služebníkem býti, ano když se nejvícejí domnívati budeš, že jsi sobě rovnou pomocnici pojal, hlediž, pojímáš nesnesitedlnou mistryni. Vezmeš-li škaredou ženu, medle kterak budeš moci na ni laskav bejti a ji milovati? Pakli pojmeš krásnou, taková se promění v kladivo, kterýmž se na tvé dvéře začastý tloucti bude, krása zajisté ženská tak jest nebezpečná, že k ní všickni frejíři jako k nějakému pevnému | hradu šturmují. Anobrž do žádné skříně se schovati nehodí, protože každej žádá jejím vrátným býti a od ní klíče za pasem nositi. Teď máš, milý tovaryši, cíl všech trampot a neřestí manželských, v kterýchž bohatství manželku přivozuje k pejše, krása k podezřelosti, šerednost k nenávisti, chudoba ku potupě.

Pročež Hipponax okusiv kříže manželského vyznal, že v manželství neměl než toliko dva dní potěšitedlný, první den, když se ženil, a druhý den, v němž mu manželka jeho umřela, protože prvního dne nevěsta ženichovi jest host nový a velmi příjemný, a obyčejně nové věci bejvávají lidem vzáctné, vzlášť pak začátkové mezi všemi rozkošemi světa tohoto sou nejpříjemnější. Druhý pak den, v němž mu, jakž dotčeno, manželka umřela, proto dnem dobrým nazval, nebo rovně jako když hovado jedem napuštěné umírá, že s ním i jed v něm zůstávající | hyne, tak také když bezbožná manželka skrze smrt z světa schází a do země se pohřbuje, že manžel její všech trápení a zármutkův zproštěn bývá.

A k dotvrzení toho přivozuje utěšený příklad o jednom římském rytíři, kterýž druhého dne po veselí svadebním procházel se po domě smutný, a jsa od dobrejch přátel a tovaryšstva známého tázán, co by toho bylo za příčinu, že tak smutný po veselí chodí, maje manželku krásnou, bohatou a rodu vzáctného, ukázal jim na svou nohu, řka: Moji milí přátelé, tento střevíc na mé noze jest nyní pěkný a dobře ušitý, ale žádnej z vás neví, v kterém místě mne hněte. Přivozuje se také i od některých přísloví onoho Philomena, kterýž říkával, že manželka muži jest potřebný trápení, protože v světě nic těžšího se nalezti nemůže jako dobrá a pobožná manželka. Vedlé starého přísloví: dobrá žena, dobrej mezek a dobrá koza jsou tří životčichové na světě náramně škodliví. |

Přivozují také i z Plutarcha tuto otázku: zdali v světě nad nezkrocený jazyk ženský jest co lehkomyslnějšího? nad všetečnost bodlavějšího? nad rozum nejohyzdnějšího? nad zlost nejzlořečenějšího? nad hněv nejškodlivějšího? nad slzy nejpodvodnějšího? Zanechajíce na tento čas jiných, mnohém horších nedostatkuov ženských, o kterýchž autor málo vejš připomíná, jako sou velicí neřádové při hospodářství domácím, kterak začastý cizích otcův dítky nevědomě vychovávány bývají, ano by pak i vlastních manželův byly, však otec u velikém nebezpečenství zůstává boje se, aby nebyl otcem bezbožných a nepodařilých dítek, kteří častokráte rodičům i všemu poctivému rodu k lehkosti a potupě bývávají.

Čehož když onen Augustus císař zkusil, častokráte sobě vinšoval, aby mu manželka jeho žádnejch dítek dokonce nerodila, nazejvaje začasté manželku | i vnučku svou, že nejsou než dva klíšťové, kteří z něho ustavičně krev zžírají a jej těžce hubí.

Týmž způsobem i Marcus Aurelius, mezi všemi císaři římskými nejslavnější, vida, jak se v stavu manželském děje, když nejednou mímo náležitost od dobrých přátel byl následován, aby dcerku svou k manželství zasnoubil, odpověděl jim: Prosím, nezanepraždňujte mne tím vícejí, nebo by se všecka zdání a rady nejmoudřejších mudrcův v jedné peci rozpustila, však já neuznávám, aby nejsubtilnější částka z těch ze všech rad k prospěšnému v stav manželský vkročení platně sloužiti mohla, vy pak toho při mně vyhledáváte, abych dcerku svú tak kvapně a nerozvážlivě slibem manželským zavázal? A jakkoli již minulo šest let (dokládá), jak mne sobě Antonius Pius za zetě oblíbil, dav mi po dceři své u věně císařství římské, však oba sme přitom oklamáni, on proto, že jest | mne za zetě přijal, já pak, že sem dcerku jeho za manželku pojal, dobrý starec měl jméno Pius, a to spravedlivě, nebo napořád všecky miloval, kromě toliko mne samého nenáviděl, protože mi k tak skrovnému kousku masa velmi mnoho kostí přidal, a ty sou hořkou bylinou aloës s žlučí, kteráž se mezi rozkošemi manželskými smíchané nacházejí.

Kterýchžto neřestí (ať pravdu vyznám) žádným způsobem jinák přiodíti aneb mistrovstvím řečnickým lépe vysloviti moci nebudeme, leč všecky obtížnosti a bídy s rozkošemi manželskými srovnáme, tu teprva, že jedna věc druhou daleko převyšuje, vskutku shledáme.

Skonává se druhá kníha o bídách lidských. |