Základní informace Země dobrá jako literární dílo Kapitola „Závěrek“ Ediční poznámka Frontispis Obálka knihy
Dílo anonymního
autora (1754). V reakci na zrušení české dvorské kanceláře, tj. na faktické
právní zrušení českého státu, vytvořil anonymní autor velkolepou obranu českého
národa a především českého jazyka. Své dílo skromně označil za pouhý
„vejtah“, tj. kompilaci ze starších historických děl, především Beckovského Poselkyně
a Prodromu Moravographiae Tomáše Pešiny z Čechorodu. Historické vyprávění
se proměňuje ve vášnivou obranu Čechů a Čech, pro níž v historii shledává
důkazní materiál. Svou aktuálností vstupuje do souvislosti s úvahami o kontinuitě
či diskontinuitě české kultury a českého jazyka. Dílo se řadí ke skvostům
českého barokního písemnictví. — Nové vydání Země dobré dává dnešnímu
čtenáři možnost blíže se seznámit s dobovou společenskou situací, poznat
nevšední historicko-beletristické dílo, patřící k pozoruhodným pilířům
české literatury a kultury 18. století, na nichž vyrůstá tzv. národní obrození. O
aktuálnosti této knihy svědčí jedna ze závěrečných vět, jíž autor uzavírá
své dílo a kterou i my vyprovázíme čtenáře na cestu do Země dobré: „Přitom ať
každý sobě rozpomene, kterak naši milí předkové veliké nesnáze, práce krvavé,
protivenství a neslýchané těžkosti a bídy snášeti museli, jistě kdo to pováží,
uznati musí, že nynější (ačkoli mnohými nedostatky obtížené) časy za šťastné
pokládati bude.“
Ukázka z textu Země dobré, to jest země české – kapitola Závěrek
Onen pohanský mudřec Pláto
velmi pěkné i take chvalitebné napomenutí všem zanechal, s kterým on jednoho
každého k této povinnosti nabízí těmito slovy: Non nobis solum nati sumus, ortusque
nostri, partem patria sibi vendicat, partem parentes, partem amici: Ne sami pro sebe
zrodili jsme se, ale díl živobytí našeho (rozuměje po Bohu) přivlastňuje sobě díl
vlast, díl rodičové, díl přátele. Takové Plátovo naučení mnozí uměním
osvícení muži a předkové naši znajíce dobré býti nechtěli toliko sami sobě, ale
i také vlasti své chtějíce prospěšni býti rozličné potřebné, i také
užitečné kníhy a spísy lidu k vzbuzení pobožnosti i k poznání věčného
blahoslavenství a k vzdělání sv. ctnosti i dobrých mravův i také k známosti
všelikých starých příběhů buď sami znovu spisovali, aneb od jiných sepsané k
obecnému prospěchu a k porozumění bedlivě vykládali a tak české i jiné příběhy
svým potomkům k věčné památce zanechali, kteroužto jejich práci Markvard Freher
velice schvaluje a toho svědectví zanechal: Si quae est ullius gentis historia, quae cum
admiratione observari, ad posteritatem cum cura conservari debeat, ea est gentis illius
slavicae quae a Bojorum sede antiqua (Bojohemo) occupata nomen sumpsit: Jestli jest
kterého národu kronika, která s větším podivením se pozorovati a potomkům pilněji
schovaná býti má, tehdy jest kronika toho národu slovanského, který starožitnou
stolici Bojemův, město Bojohem nazvané, opanoval; in dedicatione Christophorum
Radzivilium ducem Dirzarum e Dubinskys. Skrze ten slovanský národ Čechové se
vyrozumívají, kteří někdejší zem bojemskou nyní v své moci mají, a protož velmi
slušně jeden učený a osvícený muž napsal takto: Díky mají vzdávati lidé
kronikářům, kteří svou prácí mnohým lidem užitečni a prospěšni byli, když
skrze minulých příběhův zanechanou známost patrně to lidem vyjevili, čeho se
varovati a čeho se přidržeti mají. Cirus, slavný mocnář peršanský, své syny
napomínal takto: Učte se od těch (v čemž létopísy minil), kteří vás předešli,
neboť tenť jest nejlepší způsob k nabytí dobrého umění, tak aby lidé
chvalitebných činův svých přédkův následovali a nechvalitebné v ošklivosti
měli; jiný zase mocnář také svého syna napomínal takto: V létopisích všeliké
proměny lidské, nestálost světa a povýšených těžké pády jako v obšírném
zrcadle spatříš; o čemž učený Homerus napsal takto: Taková jest nesmrtedlného
Boha k lidskému pokolení dobrotivost, že ačkoliv on nám mnohé prostředky k
napravení živobytí našeho udělil, však mímo těch všechny nás skrze každodenné
a rozličné příhody lidské k dobrému obcování napomíná.
Laskavý čtenáři, když jsem já takovou radu a napomenutí tolika světa slavných mocnářův, vzláště Plátovo, u sebe považoval, které mě velmi pohnulo, abych netoliko sobě, ale po Bohu, stvořiteli mém, také k našim dědičným svatým patronům i jiným nábožným předkům, též i v tomto životě putujícím milým vlastencům a přátelům nápodobně díl mého živobytí přivlastnil s touto knížkou Země dobrá nazvanou, kterou jsem z mnohých kněh a kronik mnohé české příběhy s pomocí Boží vytáhl a s nemalou prácí sebral a do této knížky uvedl a spojil a takovou prácí k mé milé české vlasti mou povinnou vděčnost dokázal, však tím oumyslem, abych milým pánům vlastencům mnohá a veliká milosti a dobrodiní od nejštědřejšího Pána Boha i také našich svatých dědičných patronův vědoucím připomenul a nevědoucím nanovo vyjevil a oznámil a tím jednoho každého k vděčnosti a k děkování božské velebnosti vzbudil a naklonil i také jiných nábožných slavných předkův chvalitebné činy a skutkův následovati, též od zlých spáchaných nešlechetností a škodlivých oučinkův se varovati vynaučil. A jakož vejš od tak mnohých a slavných mužův velmi za dobré a potřebné uznáno bylo a jest staré příběhy a památky slavné, chvalitebné a svaté v paměti lidské obnovovati, a vzláště v našem jazyku českém mezi lidem obecným a sprostým, kde se zřídka co nachází, co by jejich zkormoucenou mysl posilňovalo a občerstvilo, neb u nás velice hyne předešlých věcí památka, tak že jiní národové mnohém větší povědomost mají našich českých příběhů než mnozí Čechové, což k nemalé naší zhoubě a lehkosti jest, když naše staré příběhy dle líbosti vykládají a na místě svatých, Bohu milých předkův našich knížat, králův, biskupův a jiných dobrých buď vejstupky Žížky, Jana Husi, aneb v zlé pověsti jim rovné k potupě národu českému vytejkají a předhazují.
Však ale mnozí Čechové to slyšíce jako odstrašeni k tomu mlčejí, proto že o jiných, chvalitebných skutcích našich milých předkův povědomost nemají, poněvádž mnozí o obnovení takových památek málo dbají myslíce, jako by se jim chléb domací již byl přejedl, tak jako někdy mana lidu izrahelskému; v 4. kníz. Mojž. v kap. 11. Nepamatujíce na mnohá dobrodiní božská, též svatých dědičných patronův a jiných milých předkův; mnozí se také nacházejí, kteří s mnohými outratami na cizí příběhy, ano i celého světa se vyptávají (což sice se haněti nemůže), nicméně že svých domácích i také povinnosti k své vlasti se odnedbávají, protož také na sebe to nechvalitebné přisloví potahují: Hanebná jest věc v své vlasti cizozemcem býti, co se jinde děje, chce vyzvěděti a o domácích příbězích žádné vědomosti nemíti.
Pročež k spomožení takového nedostatku tuto malou knížku, jenž má svůj titul Země dobrá, všem pobožným a upřimným vlastencům ne z mé hlavy, ale z dokonalých a důkladných spisovatelův a kněh sebranou k laskavým rukám poskytuji vinšujíce z lásky a upřimnosti srdce každému příjemnou býti a skrze ni velikou dobrotu a štědrost božskou této naší dobré zemi po všecky časy činěnou dokonale poznati a nebeskému Dárci za ně díky vzdávati; po Bohu pak také našim svatým dědičným patronům skrze jejich svatý život a zásluhy na přímluvu jejich nám častokráte udělenou pomoc a ochranu proti mnohým nepřátelům nejmožnější vděčnost, čest a chválu činiti a budoucně k jejich svatému orodování a pod mocnou ochranu se poroučeti, též jiné nábožné a slavné předky naše v svaté katolické víře, v pobožnosti, v lásce k Bohu a k bližnímu, i také v milosrdenství a v spravedlnosti i ve všech křesťanských ctnostech následovati, jakož i zlé činících nešlechetnosti rozvažovati, který mnoho škodlivých památek této zemi dobré způsobili a zanechali, nanejvejš se vystříhati; přitom ať každý sobě rozpomene, kterak naši milí předkové veliké nesnáze, práce krvavé, protivenství a neslýchané těžkosti a bídy snášeti museli, jistě kdo to pováží, uznati musí, že nynější (ačkoliv mnohými nedostatky obtížené) časy za šťastné pokládati bude: k tomu každý považujíce sám u sebe všelikého stavu, dobrých mnohých i také zlých pády a proměny, každý má se vždycky pokořiti pod mocnou rukou Boží. Sv. Petra v 1. epištole v kap. 5. Ale raději má pamatovati ono napomenutí sv. Pavla, jenž takto praví: Protož kdož se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl. 1. Korint. v kap. 10.
Posledně pak toto napomenutí a naučení sv. Petra apoštola jednomu každému představuji a zanechávám: Obcování své mezi národy majíce dobré, aby v tom, v čem utrhují nám, z dobrých skutkův vás spatřujíce velebili Boha. V Epišt. 1. v kap. 2.
Skonává se toto krátké sepsání českých pamětí a příběhův k větší Boží slávě, též nejblahoslavenější Panny Marie, Rodičky Boží, a svatých patronův českých cti a chvále.
Země dobrá jako literární dílo / Martin Valášek
Kdo by chtěl o knize Země
dobrá, to jest země česká získat byť jen základní informace z kompendií české
literární historie, hledal by marně. Po dlouhém pátrání možná narazí na
ojedinělé zmínky v dílčích studiích a dozví se, že Země dobrá je “stručná,
populárně zaměřená historie českých zemí, napsaná česky z pozic vlasteneckého
staromilce”, jejíž autor se v porovnání s Dobnerem jeví jako “neučený nadšenec
pro české dějiny, nikoli jako kritický dějezpytec”, že se jedná o
“pětisetstránkové kronikářské podání národních dějin, které koncem let
čtyřicátých mozaikovitě, veskrze nepůvodně (...) zpracoval (...) anonymní,
relativně vzdělaný ‚upřímný vlastenec‘, (...) patriot spolehlivý, ač veskrze
staromilecký, (...) naprosto oddaný habsburský dynasta bez nejmenší stopy
balbínovských politickoteoretických a státoprávních výhrad". In margine
hodnocení Milana Kopeckého a Václava Černého se nabízí otázka, zda se vůbec
někdy historici a historičtí beletristé 17. a 18. století vymaní ze stínu Gelasia
Dobnera, s jehož kritickými metodami, bez ohledu na vývojovou chronologii a na
kulturní kontext, bývají často poměřováni.
Odlišný a dosud nejobsáhlejší pohled na Zemi dobrou nabídl ve studii K Jiráskovu pojetí českého baroka Alexandr Stich. Kniha je pro něho “markantní doklad kontinuity a síly balbínovské ideologie po sám práh národního obrození”, dílo nikoli pouze kompilační, ale naopak původní. Stich se pokusil o autorskou atribuci tohoto dosud anonymního díla a jako potenciálního autora označil benediktýna Josefa Bonaventuru Pitra, jenž podobně tíživě jako autor Země dobré prožíval války o rakouské dědictví, které se v letech 1741–42 a 1744 přehnaly Čechami. Přesvědčivý důkaz o jeho autorství však prozatím schází, a tak zůstávají pouze otázky a spekulace. Především nevíme, co vedlo autora k tomu, že zůstal v anonymitě. Že by vrozená skromnost? Nebo obavy? A pokud ano, pak z čeho? Souvisí nějak s osobou autora fakt, že jeho dílo bylo vydáno v královéhradecké tiskárně u Jana Klimenta Tibelliho? A jakou roli hraje v celé kauze vážený jaroměřský lékař Václav Vítek, který knihu, jak se dozvídáme z titulního listu, pravděpodobně financoval a rovněž prodával? Tyto otázky a mnohé jiné budou zodpovězeny, podaří-li se někdy rozlousknout hádanku autorství Země dobré, záhadu vpravdě dalimilovskou.
Přestože se autor většinou skrývá za anonymitou historického vyprávění, můžeme při pozorném čtení rekonstruovat některé jeho názory a pohnutky, jež ho vedly k tomu, aby se pustil do práce na poměrně rozsáhlém díle. Velký důraz přitom klade na obnovování, tj. zaznamenávání, připomínání, zachovávání starých tradic, a to především v úvodní dedikaci českým zemským patronům, jimž děkuje za vysvobození z válečného utrpení a dává si za úkol jejich “čest a slávu aspoň s touto malou knížkou, totiž Zemí dobrou obnoviti”, a o kousek níže, v Předmluvě na čtenáře, “jejich čest a svatou památku, totiž živobytí, ctnosti, milosti a zázraky (...) pobožně obnoviti”. Dále se dozvídáme, že vedle obav ze ztráty paměti národa – “poněvádž u mnohých našich vlastencův nejní předešlých věcí památka” (Předmluva), “u nás velice hyne předešlých věcí památka, tak že jiní národové mnohém větší povědomost mají našich českých příběhů než mnozí Čechové” (Závěrek) – mu byla impulsem k napsání Země dobré i nedostupnost větších a rozsahem objemnějších knih mezi potenciálními čtenáři. Měl tím jistě na mysli i Poselkyni starých příběhův českých (1700), rozsáhlou kroniku od křižovníka s červenou hvězdou Jana Františka Beckovského, která mu byla nejdůležitějším inspiračním zdrojem a pramenem. Je příznačné, že Beckovský uvádí podobné důvody k sepsání Poselkyně, jaké udává autor Země dobré – nedostupnost více než půl druhého století staré Hájkovy kroniky, snaha o “rozmnožení našeho jazyka českého” a “větší známost starých pamětí našich” –, a že celou Poselkyni uzavírá zvoláním, v němž se s naléhavým apelem obrací ke čtenářům a které je v souladu s celkovým zaměřením Země dobré: “Ale doufejme, že ono [ Království české] svou starou slávu zase nabude, jestli my předešlou k Hospodinu vroucnost a k naším svatým patronům českým důvěrnost míti budeme.”
Země dobrá je podobně jako Beckovského Poselkyně dedikována českým zemským patronům. K jejich výčtu přidává autor oproti Beckovskému ještě blahoslavenou Anežku a před všechny světce staví instanci nejvyšší, “velikomocnou císařovnu nebe i země”, Pannu Marii. Toto “české nebe” zachycuje Rentzův mědiryt na frontispisu, kde čeští zemští patronové v čele se sv. Cyrilem a sv. Metodějem oslavují Staroboleslavské paládium, tradiční a uctívaný symbol katolické víry a historie české země, který byl legendicky svázán s mnoha českými zemskými patrony. V dolní části rytiny vidíme Karlův most, zemský znak a poměrně věrné zobrazení české královské koruny, což v té době nebylo zcela běžné. Můžeme konstatovat, že rytina velmi dobře vystihuje obsah knihy, neboť u sboru nebeských ochránců nalezla útočiště jak moc světská, charakterizovaná zemským znakem a korunou, tak moc duchovní, symbolizovaná paládiem. S tématem a atmosférou rytiny koresponduje čtyřverší “Svatí patronové milí / Národ český každou chvíli / Chraňte mocí nebeskou / Zem i korunu českou”.
Mnohé z důvodů pro napsání Země dobré, jež uvádí sám autor – včetně snahy o “potěšení slavného národu” a “zvelebení jazyka českého”, jak čteme na titulním listě –, vycházely z aktuální společenské situace poloviny 18. století. Zemi dobrou s jejím důrazem na česká tradiční historická práva, na slavné skutky a bitvy českých králů, na mnohé zázraky českých zemských patronů, kteří vždy stáli za svým národem, a na krásu a velikost českého jazyka můžeme číst jako přímou reakci na některé z reformních kroků postupně se konstituujícího osvícensko-absolutistického režimu. Nejzávažnější důsledky pro země Koruny české měla reforma nejvyšších zemských orgánů, vyhlášená kabinetním listem 1. května 1749. Česká a rakouská dvorská kancelář, jakožto nejvyšší orgány českého a rakouského státu, byly v rámci postupujících centralizačních opatření zrušeny a místo nich byly založeny instituce nové, společné pro oba státní celky: Directorium in publicis et cameralibus (pro věci politické a finanční) a Oberste Justitzstelle (pro soudnictví). Znamenalo to podstatné oslabení státně-politické individuality českých zemí, které se tak prakticky staly provinciemi postupně se sjednocujícího rakouského celku. Tereziánské reformy zasahovaly samozřejmě i sféru náboženského a církevního života. V roce 1749 bylo vydáno tzv. placitum regium, jež podmiňovalo vyhlašování papežských bul předchozím souhlasem dvora, v roce 1753 byl omezen počet církevních svátků, o nichž se nepracovalo (mj. sv. Prokopa, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily), stát využíval kostely k vyhlašování různých nenáboženských a necírkevních nařízení. Tyto a mnohé další reformy zasáhly prakticky všechny vrstvy tehdejší společnosti. Hlas Země dobré, hledající v dobách poválečných a reformních pomoc u českých zemských patronů, nebyl v té době zdaleka jediný, jak o tom například svědčí verše z dobového kramářského tisku, reagující na pruský vpád do Čech roku 1757: “Svatý Vojtěše, Zikmunde, Ivane, Norberte, / svatý Víte a Lidmilo, zvítězit nedejte / nad námi těm, kteří Víře pravý nevěřejí / a z katolických křesťanů jen posměch mají.”
Autor Země dobré se nijak neskrývá s tím, že k oslavě velké a slavné české historie používal kroniky a spisy jiných autorů. V Předmluvě na čtenáře sám sobě přisuzuje roli jakéhosi paběrkáře, který “sbírá vinné zrna po sbíračích vína”, vybírá “z práce, kterouž již byli jiní pracovali”. Snaží se přitom vzbudit u čtenáře dojem, že knih a pramenů, ze kterých čerpal, byla celá řada. Proto se v Předmluvě vedle zcela konkrétních jmen objevují odkazy na řecké, polské, italské, německé a “mnohé jiné” historiky, stejně jako na “jiné mnohé biskupy, probošty a kanovníky pražské”. Z cizích kronikářů se v Předmluvě konkrétně hovoří o dvou, Eneáši Silviu Piccolominim a Jakubovi kardinálu papěnském, z českých zdrojů se zde uvádí Kristián, Karel IV., Jan Očko z Vlašimi, Václav Hájek a Vilém Slavata. Vyzdviženy jsou pak dva nejvíce citované tituly: Předchůdce Moravopisu Tomáše Pešiny z Čechorodu a Poselkyně starých příběhův českých Jana Františka Beckovského. Konfrontujeme-li tento výčet s textem, zjistíme, že autor Země dobré na díla výše jmenovaných autorů – vyjma Beckovského a Pešiny – buď neodkazuje vůbec, nebo velmi sporadicky. O kronice Eneáše Silvia se v celém díle hovoří všehovšudy dvakrát, na Hájka odkazuje autor třikrát, na Kristiána nepřímo jednou. Důležité však bylo, že šlo o těžko zpochybnitelné autority; autor Země dobré je možná někdy četl, ale prakticky z nich necituje. Naopak některá díla, která autor Země dobré v ruce evidentně měl a citoval z nich, v Předmluvě uvedena nejsou: například O dokonalosti zákonní knihy čtvery, jejichž autorem je Luca Pinelli (kapitoly 24, 36), Leto– a Dennopis Jana Norberta Zatočila z Löwenbruku (kapitola 34), Kázání na den sv. Bartoloměje od Fabiána Veselého (kapitola 37) a především Náděje, druhý svazek Beckovského rozsáhlé trilogie Katolického živobytí nepohnutedlný základ. Z Náděje si autor Země dobré vypůjčil větší část kapitol 37–40, které se staly základem pro jeho kapitoly 30–33. Bylo to celkem pochopitelné, protože se zde podrobně píše o událostech vztahujících se k době kolem roku 1620. První díl Beckovského Poselkyně končí rokem 1526, čili v tomto směru nemohl být oporou. Nic to však nemění na tom, že se toto rozsáhlé, tisícistránkové historické dílo stalo výchozím textem pro Zemi dobrou. Její autor se nijak neskrývá s tím, že je to kronika, “na kterou se v této knížce nejvíce odvolání činí”.
Několik set citací z Beckovského Poselkyně by mohlo svádět k zjednodušujícímu odsudku Země dobré jako pouhého kompilátu, popřípadě plagiátu, který nepřináší nic nového nad rámec své předlohy. Autor Země dobré však při výstavbě textu sledoval na rozdíl od Beckovského nejen hledisko chronologické, ale zároveň i tematické. Poselkyně mu sice slouží jako základní pramen informací, jejich výběr však pečlivě zvažuje a následně je monotematicky třídí a pořádá. Začíná se sice stavbou babylonské věže, původem Slovanů a praotcem Čechem a končí se vojsky Königsmarkovými před branami pražského Starého Města, ale do tohoto zvolna se linoucího chronologického proudu jsou zakomponovány buď větší tematické celky, nebo rovnou celé tematicky pojaté kapitoly (O veliké vznešenosti a vážnosti národu českého, O stříbrných a zlatých rudách v české zemi nalezených atd.), které mají jediný cíl: připomenout a vyzdvihnout velikost a slávu českého národa. Způsob, jakým autor Země dobré využívá text Beckovského, nelze pokládat za citace v dnešním slova smyslu. Snaží se sice o pokud možno důsledné odkazování na stránky citovaného pramene – místy chybné a nepřesné, což mohla zapříčinit i nepozornost sazečova –, ale jelikož neužívá ani uvozovky, ani odlišný typ písma, nemůže čtenář původní citaci od autorského komentáře rozlišit. Hranice mezi oběma textovými pásmy se tak rozostřuje a zprůchodňuje a vytváří se jakýsi amalgam dvou historických textů. A protože autor Země dobré pravděpodobně počítal s tím, že žádný čtenář nebude jeho knihu s Beckovského kronikou konfrontovat, nebude zkoumat, zda citace skutečně odpovídají předloze, přizpůsobil si na několika místech tuto časem prověřenou autoritu k obrazu svému. Například v 55. kapitole Beckovského Poselkyně čteme, že když v roce 1464 zemřel Jan z Dubé, děkan kostela sv. Víta a později biskup eichstättský, prohlásil papež Pius II., že katolická církev “zlatý oud těla svého v německé zemi ztratila”, zatímco v Zemi dobré je tento citát významově posunut a do úst nejvyšší církevní autority je vloženo, že katolická církev “zlatý oud těla svého netoliko v české, ale i v německé zemi ztratila” (kapitola 9). Význam sdělení lze nepatrně posunout i vynecháním některých údajů. V 15. kapitole Země dobré (O válkách a udatnostech národu českého) se podle Beckovského cituje část dopisu krále Jiřího z Poděbrad císaři Fridrichovi, v němž český král vychvaluje kvality českého vojska a připomíná své zásluhy v boji proti Turkům. V Poselkyni najdeme tento dopis celý. Úvodní sebeoslavná pasáž, citovaná v Zemi dobré, je jen předstupněm k výčitkám a výhrůžkám, jimiž Jiří z Poděbrad zahrnul císaře, který se ho snažil zbavit trůnu, a dopis končí příslibem pomsty a vyhlášením války. V těchto a mnoha jiných případech poznáváme autora Země dobré jako obratného kompilátora, jenž drobné zásahy do textů citovaných autorit využívá k svým interpretačním záměrům. Jindy se pasuje do role jakéhosi komentátora, který vstupuje do vyprávění a uvádí některé historické skutečnosti na pravou míru. Například v 21. kapitole upozorňuje poznámkou v závorce na to, že když řezníci, jdoucí na pomoc králi Janu Lucemburskému, rozsekali bránu, kterou se vchází z Dlouhé třídy do Nového Města, “toho času ještě Nové Město pražské nestálo”.
K oslavení českého národa využívá autor Země dobré všech dostupných prostředků. Podobně jako si pro své účely upravuje některé citované autority, dokáže neméně obratně při interpretaci vybraných historických událostí využívat zámlk, vynechávek nebo naopak zdůraznění. Zcela zřejmé je to v případě husitů, pro něž nemá jakožto pro zhoubce české země slova dobrého. Na jedné straně je to “hrozné škodlivé husitské kacířstvo”, “nešlechetná žižkovská, táborská a jiná kacířská rota”, “divocí muži obrostlí, tvrdou a srstnatou kůži na sobě majíce”, ale vše je rázem zapomenuto, přijde-li v 16. kapitole řeč na různá vítězství Čechů nad vojsky císaře či říšských knížat. Už to není ona “bezbožná Žižkova rota”, ale Čechové, kteří na hlavu porážejí statisícové armády německých nepřátel tu u Německého Brodu, tu u Ústí nad Labem. Ani slovo o křížových výpravách, ani zmínka o husitech, a ptá-li se čtenář po důvodu těchto válek, je mu podsouváno, že za všechno může císař Zikmund a jeho snaha získat českou královskou korunu. Do podobného konfesijně historického rozporu se autor nutně dostal při líčení staroměstské exekuce 21. června 1621 (kapitola 33), kdy se o popravě českých pánů takřka nerozepisuje a jednou z mála charakteristik této události je, že byla “hrozná a žalostná”. Podobně autor Země dobré váhá, jak má z katolického hlediska hodnotit utrakvistického krále “dvojího lidu” Jiřího z Poděbrad. Přiznává mu, že byl “od všech knížat a králův u veliké vážnosti”, že “skrze svou pokornou zkroušenost a odvolání všem dobrý příklad zanechal”, a omlouvá ho, že to byl Jan Rokycana, jenž ho “skrze mnohá léta ke všemu zlému nutil”, ale nic to nemění na tom, že Jiří z Poděbrad skončil v předposlední kapitole neslavně v zástupu zhoubců a nepřátel české země, společně s “bezbožnou” Drahomírou, “lenivým, nedbalým a ukrutným” Václavem IV., Husem, Rokycanou, Rosaciem Hořovským, Žižkou a Prokopem Holým.
V rámci vyhraněně patriotického pohledu na české dějiny je v Zemi dobré patrná jistá xenofobie vůči okolním národům. Nejkratší kapitola knihy, sedmnáctá, nese název O velikém nepřátelství Polákův proti Čechům a reaguje na snahy Boleslava Chrabrého získat český trůn. Podobně protipolsky zaměřená je i kapitola následující, jež velmi podrobně popisuje okolnosti přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hnězdna do Čech v roce 1039. O antiuherském postoji svědčí kapitola devatenáctá, O vítězství Čechů nad Uhry. Ostražitě odmítavý postoj ke všemu německému se objevuje v celé knize. Obranný charakter Země dobré vrcholí polemikou s historickým spisem Östreichischer Lorberkrantz oder Kayserliche Victori (uváděn jako “Rakouský bobkový věnec”), v jehož deseti dílech vypsal císařský historik Michael Caspar Lundorp pod pseudonymem Nicolaus Bellus události z let 1617–1626. Autor Země dobré čerpá sice z tohoto díla materiál k charakteristice období před Bílou horou a po ní, ale neodpustí si kritické komentáře a obviňuje Bella ze zaujatosti, ba dokonce z nenávisti k českému národu, čehož se měl dopustit tím, že nepatřičně zdůrazňoval “nepravost českých odbojníkův kacířův” a jejich tragický konec, a naopak pomlčel mimo jiné o násilnostech, jichž se měli dopustit Rakušané na císaři Ferdinandovi. Na Bellův spis nejspíše naráží i v Závěrku, když píše, že pověsti Čechů velmi škodí, když “jiní národové (...) naše staré příběhy dle líbosti vykládají a na místě svatých, Bohu milých předkův našich knížat, králův, biskupův a jiných dobrých buď vejstupky Žížky, Jana Husi aneb v zlé pověsti jim rovné k potupě národu českému vytejkají a předhazují”. Na obranu dodává, že Češi rozhodně nebyli jediní, kdo se potýkal s podobnými problémy (apologeticky připomíná: “který jest pole neb zahrada, v kterých by bodláčí nerostlo”), naopak prý lze mezi nimi nalézt mnohé, kteří raději volili smrt pro Krista, než by se připojili k bludařskému učení, zatímco mnozí příslušníci okolních národů “bez odporu Lutera a jiné bludy přijali”.
V Zemi dobré nalezneme desítky důkazů svědčících o slavné historii českého národa. Viděli jsme, že se autor pro jejich dostatečnou pádnost nerozpakoval zamlčet některá důležitá fakta, že skryt za historickými prameny podsouvá nenápadně čtenáři svou interpretaci. V posledních kapitolách se na čtenáře snaží působit již zcela otevřeně a přímo se na něho obrací. Přelomová a zásadní pro chápání celého díla je 35. kapitola, v níž se vedle slova “národ” vyslovuje jedním dechem “jazyk”. Toto zaměření spojuje Zemi dobrou s celým okruhem jazykově obranných textů, žánru, který má jeden z vrcholů právě v druhé polovině 18. století. V závěrečných kapitolách autor upozorňuje čtenáře na to, že Čechové si mohou za své postavení sami, jelikož “daleko se uchýlili od cesty svých předků”, hořekuje nad tím, že mnoho Čechů zapomíná nejen na slavné činy a utrpení předků, ale především na “mateřskou a svatováclavskou řeč”, apeluje a poučuje: “Chceme-li požehnání Boží míti, musíme český mluviti.” O autorovi a jeho názorech se vedle úvodní dedikace a předmluvy, kde několikrát vystupuje zcela otevřeně v první osobě, nejvíce dozvídáme právě z posledních kapitol, v nichž si stěžuje mimo jiné na nepatřičné chování některých lidí v kostele, na rozpustilost a neuctivost mládeže a na to, že upadly v zapomnění některé svátky a místo slavnostních obřadů lidi spíše zajímají jarmarky a možnosti levných nákupů. Nesmíme se přitom nechat mýlit častými odkazy na aktuální čas vyprávění. Různými “nyní” a “dosavád” se to v textu jen hemží, ale ve většině případů se jedná o součásti parafráze Beckovského Poselkyně.
Celým dílem provázejí čtenáře motivy země a setby či semene, použité již v názvu knihy. Země česká byla zprvu skalnatá a neúrodná, a až poté, kdy ji Bůh svlažil spasitelnou rosou, tj. když kníže Bořivoj přijal křest, změnila se v zemi dobrou. Tento pracně a umně komponovaný obraz vrcholí v poslední kapitole, kde je česká země přirovnávána k zemi zaslíbené a český národ kladen na roveň lidu izraelskému.
Z celkového charakteru Země dobré je zřejmé, že se
obrací na širší čtenářské vrstvy se snahou vyburcovat český národ z letargie a
zastavit erozi povědomí příslušnosti k českému národu. S podobnými ambicemi se v
této době setkáme i u jiných autorů. Připomeňme alespoň historický spis
bohdanečského faráře Františka Antonína Scharffa, který s názvem Staročeská
víra vyšel v roce 1730 v Hradci Králové u Václava Jana Tibelliho, shodou okolností
otce Jana Klimenta, vydavatele Země dobré. V šestnácti kapitolách klade Scharff
podobně jako o čtvrtstoletí později autor Země dobré důraz na starobylost národa,
na jeho tradice a víru předků, vycházeje přitom převážně z Hájkovy
a Beckovského kroniky, a obrací se na čtenáře s častým apelem, v němž bývá
skryt osten výčitky: “Pozorůjme zde, milý vlastenci Čechové, při mši svatý
horlivost našich předkův a také při lidu obecním a sprostým!” (kapitola 3) Jedná
se o sled krátkých historických anekdot, jež mají být dokladem toho, jak to s tou
“staročeskou vírou” v Čechách bylo a se kterými osobnostmi je spojena. Kniha by
pak podle Scharffova tvrzení z předmluvy měla být prospěšná “obzvláště lidu
obecnému, sprostému, na starou víru začastý se odvolávajícímu”.
Dokladem toho, že Země dobrá byla vhodným titulem pro lidové čtenářské vrstvy a pravděpodobně se s ní počítalo jako s výhodným obchodním artiklem, je vydání její části formou kramářského tisku. Na devítí listech šestnácterkového formátu, typického pro české kramářské tisky, nalezl čtenář první tři kapitoly a polovinu kapitoly čtvrté Země dobré. V krátké předmluvě mu navíc bylo slibováno pokračování (“každoročně dále se pokračovati bude”) a tento příslib byl ještě jednou zopakován na konci: “Dá-li Pán Bůh, přes rok bude se dále o této Země dobré aneb Země české pokračovati.” Přestože na titulním listě schází údaj o místě a roku vydání, je pravděpodobné, že tento kramářský tisk byl vydán až po Zemi dobré, jelikož se tu o ní píše jako o díle “vydaném a sepsaném”. Rovněž není vyloučeno, že vyšel, stejně jako kniha, v královéhradecké Tibelliho tiskárně, která patřila mezi přední producenty kramářské literatury. Bohužel je znám zatím jediný exemplář, uložený v archivu Akademie věd České republiky, o existenci ohlašovaného pokračování nejsou doklady žádné. Kramářský tisk Země dobré navíc téměř jistě nevyšel samostatně, ale jako součást nějakého většího souboru textů, protože na druhém listu, pod tzv. zrcadlem sazby, kde byly tištěny značky (signatury) usnadňující knihaři klad listů po rozřezání archu, je písmeno G a na poslední straně najdeme kustod Pří=, oznamující první slabiku následující stránky. O tomto souboru textů, jenž možná mohl náležet k nějaké periodicky vydávané řadě – vzpomeňme na ohlášení každoročního pokračování kramářského tisku – se můžeme jen dohadovat a nebudeme vědět víc do té doby, než budou nalezeny další exempláře kramářského tisku Země dobré nebo jeho pokračování. Tak či onak se jedná o dosti unikátní doklad snahy o zpřístupnění literatury těm nejprostším vrstvám společnosti, které neměly na nákup knih prostředky. Že šlo právě o Zemi dobrou, jež se obracela k co nejširší čtenářské obci a byla navýsost aktuální, je dvojnásob příznačné a zajímavé.
Ještě jednou se obraz Země dobré mihl českou literaturou. Bylo to v roce 1888, když Alois Jirásek vydal povídku Starosvětské obrázky, jejíž děj se odehrává na malém městě M. v 80. letech 18. století. Knihu Země dobrá, to jest země česká spolu s jinými českými a latinskými knihami prodává na náměstí u kostela starý jezuita Maršovský a právě u něho si ji koupí čtrnáctiletý gymnazista Václav Doubrava. Maršovský ho nabádá k pilné četbě, později mu doporučuje další české knihy a vede ho k lásce k české historii. Václav, ovlivněný učením jezuity Maršovského, se nakonec stane jedním z mnoha obrozenských kněží, kteří vyrůstajíce ještě z doby barokní tvořili svorník mezi oběma epochami.
Nové vydání Země dobré dává dnešnímu čtenáři možnost blíže se seznámit s dobovou společenskou situací, poznat nevšední historicko–beletristické dílo, patřící k pozoruhodným pilířům české literatury a kultury 18. století, na nichž vyrůstá tzv. národní obrození. O aktuálnosti této knihy svědčí jedna ze závěrečných vět, jíž autor uzavírá své dílo a kterou i my vyprovázíme čtenáře na cestu do Země dobré: “Přitom ať každý sobě rozpomene, kterak naši milí předkové veliké nesnáze, práce krvavé, protivenství a neslýchané těžkosti a bídy snášeti museli, jistě kdo to pováží, uznati musí, že nynější (ačkoli mnohými nedostatky obtížené) časy za šťastné pokládati bude.”
Země dobrá, to jest země
česká vyšla dosud v jediném vydání, a to v r. 1754. Kniha osmerkového formátu byla
vytištěna v Hradci Králové v tiskárně Jana Klimenta Tibelliho nákladem
jaroměřského občana Václava Vítka. Cenzurní doporučení jí udělil Emmanuel
Ubelli z Siegburgu. Později vyšla část díla jako kramářský tisk.
Dílo předkládané jako čtenářská edice je součástí ediční řady Thesaurus absconditus, v níž by všechny tituly měly vyjít v dvojí podobě: jednak v podobě knižní, transkribované, která je určena širší čtenářské veřejnosti a měla by zároveň poskytnout základní orientaci i veřejnosti odborné, a jednak později v elektronické verzi na CD-ROMu určené pro další vědecká zkoumání. Elektronická verze bude vedle edice obsahovat faksimile, transliteraci původního textu a další kritický aparát.
Naše edice obsahuje kompletní text původního vydání včetně dedikace, předmluv, závěrku, obsahu a rejstříku s několika úpravami. Vynecháváme údaj z titulního listu „Vytištěná v Hradci Králové u Jana Klímenta Tybély“, cenzurní povolení „cum licentia superiorum“ (tj. se svolením vyšší moci), a z následující strany celé znění cenzury: „Censura. Že přítomné sepsání ode mě níže psaného pováženo bylo a v něm nic k vystavení nalezeno; pročež takové beze všeho odporu tísknouti se povoluje, dokazuje mé ruky vlastní podpís. V Praze dne 5. máje 1754 Emmanuel Ubelli z Siegburgu.“ V rejstříku měníme paginaci podle stran v edici. Obsah edice přebíráme podle obsahu tisku; v něm uvedené názvy kapitol se oproti názvům kapitol v textu tisku liší v kvantitě (patronové/patronove), rozepsání zkratek (sv./svatého) a v jednom případě v morfologickém zakončení (stavové eavangelicky/evangeličtí).
Při přípravě edice jsme pracovaly se dvěma exempláři tisku: se soukromým exemplářem Martina Valáška a exemplářem z Muzea Aloise Jiráska na Bílé hoře (sg. R5 B13). Edici jsme koncipovaly s ohledem na čtenáře, ale se snahou o maximální zachování charakteru dobového jazyka. Veškeré odchylky od původní podoby textu jsou zaznamenány v ediční poznámce. Při přípravě edice jsme vycházely z návrhu edičních zásad Josefa Vintra. Jejich základním pravidlem je zachování původní zvukové podoby textu. Ediční zásady užité při přípravě textu řeší otázku, jak tohoto optimálního cíle dosáhnout.
HLÁSKOSLOVÍ
Souhláskové grafémy
Psaní většiny souhlásek v podstatě odpovídá současnému grafickému systému. Diakritická znaménka se v tisku používala obdobně jako dnes, výjimkou jsou dnešní grafémy š a ť. Grafém pro š se píše odlišně podle toho, na jakém místě ve slově se nachází: digraf // na počátku a v základu slova, digraf /s na konci slova a s na morfologickém švu; tyto případy přepisujeme jako š (//ýffy, musý/s, wys//ý> šífy, musíš, vyšší). Dnešnímu ť odpovídá v původním textu digrafém ti + samohláska (kře/tian> křesťan, mě//tian> měšťan) a grafém ť; oba případy přepisujeme jako ť. Chybějící značení palatálnosti ď a ť na konci slov (pamět, odpověd, vejpověd) nedoplňujeme. Grafém w přepisujeme jako v (Wáclaw> Václav). Dobový grafém g se vyskytuje v dvojí platnosti: v domácích slovech označuje hlásku j, tak je tomu i v některých zdomácnělých slovech přejatých (angel> anjel, regi/třjk> rejistřík), jinde označuje hlásku g; je těžké rozlišit míru zdomácnění, proto v slovech, kde je dnes obvyklé g, tento grafém ponecháváme (regiment, generál), v ostatních případech přepisujeme na j (anjel, rejistřík). Ve srovnání se současným grafickým územ se grafém l v tisku vyskytuje ve dvou variantách, l a ĺ; protože distribuce těchto variant je náhodná (jde o konvenční pozůstatek záznamu staršího fonetického systému), přepisujeme obě varianty jako l.
V tisku se hojně vyskytují zdvojené grafémy (gemináty) . Např. f se psalo důsledně jako ff, v základu slov se objevuje zdvojené s (masso), d (radda) a l (rebellant); v těchto typech zápis zjednodušujeme (šíffy> šífy, masso> maso, radda> rada, rebellant>rebelant). Gemináty ponecháváme u cizích vlastních jmen (Kappadocie, Innocencius, Ottogar aj.) s výjimkou ff, které důsledně zjednodušujeme na f. Slova s geminátou na morfematickém švu (dřevěnný, kamenník) i slova, kde dnešní gemináta schází, upravujeme podle dnešního pravopisu (dřevěnný> dřevěný, sklenné> sklené, obvinněný> obviněný, kamenník> kameník, měký> měkký).
Psaní souhláskových skupin podle originálu zachováváme tam, kde jsou zvukově realizovatelné (stkvostný, mučedlník). Složitější hláskové skupiny, které odrážejí povědomí o morfematické a slovotvorné povaze jednotlivých slov (rakouzský, knížetství), upravujeme podle současné normy: -gský> -ský (házmburgský> házmburský); -zský> -ský/zký (rakouzský> rakouský, blízský> blízký); -zský, -žský, -ský> -šský (řížský> říšský, vlaský> vlašský); -řšt> -řt (kurfířšt> kurfířt); -tství> -ctví (knížetství> knížectví); -cství> -ctví (vládycství> vládyctví); -čští> -čtí (katoličští> katoličtí); -dsti> -sti (uvedsti> uvesti); stejně tak upravujeme souhláskové skupiny ve slovech frýdlanský> frýdlandský; šactvo> šatstvo; zkázal> vzkázal; spurný> vzpurný aj. Kolísající Slezsko/Slezko sjednocujeme na Slezsko, mohučský/mohucský/mohucký na mohučský, staroměští/staroměstští na staroměstští.
Důsledně ponecháváme kolísání v prézentu slovesa býti (jsem/sem, jsme/sme). Grafická podoba tvarů je náhodná a nesouvisí s tím, zda jde o sloveso pomocné nebo plnovýznamové.
Psaní znělých a neznělých souhlásek upravujeme podle dnešního pravopisu (skáza> zkáza, svítězili> zvítězili, skropený> zkropený, skrotili> zkrotili, zbírali> sbírali; thán> tchán apod.), stejně tak psaní předložek s a z. Ponecháváme psaní slovesných předpon zs– u sloves zstoupil a zsedl.
Zachováváme důsledně protetické v– (voráč), protetické a hiátové h-/-h– (Holomouc, izrahelský) a psaní neurčitých zájmen nejaký a některý.
Samohláskové grafémy
Distribuce i a y je odlišná od současného pravopisu. Ypsilon se píše důsledně po s, c, z, š, č a r, nikoli však v nezdomácnělých slovech cizího původu, která jsou ve vlastním textu vysázena odlišným typem písma (antikvou). Problematická je distribuce i/y po ostatních souhláskových grafémech. Nezachovává se dnešní shoda v l-ovém participiu, to je důsledně zakončeno na -li. V edici píšeme i/y podle dnešních pravidel, stejně tak v l-ovém participiu uplatňujeme shodu. U substantiva přátelé ponecháváme dvojí paradigma (4. pl. přátele i přátely). Specifická je distribuce i/y u přejatých slov a vlastních jmen (viz dále). Grafém j přepisujeme na í.
Grafém u se vyskytuje ve dvou pozičních variantách: na počátku slova mu odpovídá grafém v (vnor, vsta), uprostřed slova a na konci u (duben, budu). V případě v nastává problém s restaurací kvantity, tedy zda v přepisovat na u nebo ú. Kvantitu doplňujeme pouze u těch slov, kde existují dobové doklady o diftongizaci v ou (úmysl), u ostatních novočeskou kvantitu nezavádíme. Ponecháváme tedy usta, unor, neustupně apod.
Kromě slov cizího původu (rathauz, Augšpurk, emauzský klášter) přepisujeme au na dnešní ou (předstaupili>předstoupili).
Kvantitu v morfologickém zakončení slov upravujeme v souladu s dnešní podobou. Kvantitu v základu odlišnou od novočeského stavu i její kolísání zachováváme. Ojedinělé odchylky od podoby obvyklé v textu upravujeme: držéli> drželi, Ferdynánd> Ferdynand, kdýž> když, kral> král, kralovství> království, létá 1278> léta 1278, leta Páně> léta Páně, (on) muže> (on) může, narodu> národu, ná to ustanovil> na to ustanovil, jmenem> jménem, prážský> pražský, sámými> samými, sýn> syn, tahl> táhl, ták> tak, take> také, včerá> včera. Ponecháváme kolísání kvantity u příslovcí (častokráte/častokráté, nejlépe/nejlepé).
PSANÍ SLOV CIZÍHO PŮVODU
V původním textu jsou tři skupiny slov cizího původu, které se liší mírou svého zdomácnění. První skupinu tvoří slova, která byla pravděpodobně vnímána jako cizí. Ta jsou vysázena odlišným typem písma oproti ostatnímu textu (antikvou, např. reliquiae). Druhou skupinu tvoří slova již morfologicky zařazená k českému typu flexe, u kterých je stále patrná cizorodost slovního základu. Ten je proto vysázen antikvou, ale morfologické zakončení je vysázeno frakturou (např. confoederacy). Třetí skupinu tvoří slova plně zdomácnělá (školastykus). Grafika některých lexémů kolísá (reliquiae i relikvie).
Zdomácňování cizích slov se v grafice projevuje fonetickým přepisem původní nebo adaptované výslovnosti. Jde např. o psaní dy/ty/ny (kardynál, kronyka, tytul) nebo o hiátové -j– v zakončení slov latinského původu (rebellije, reliquije, Bojemije, Pápije,Vestfálije) – to se užívá pouze v zakončení s měkkým i (-ije), v koncovce s ypsilonem (-ye) se hiátové -j– nevyskytuje (např. hostye, letanye). Odstraňujeme hiátové -j– v zakončení (Pápiji> Pápii, Bojemije> Bojemie atd.)
V edici upravujeme grafiku přejatých slov typu kronyka> kronika, kardynál> kardinál, tytul> titul do podoby obvyklé v dnešní spisovné češtině. Beze změny ponecháváme případy foneticky odlišné od dnešní normy (študent). Původní dy/ty/ny ponecháváme pouze ve slovech dyšputací, školastyk, minyrování a dedycírovaná, u nichž se projevuje velká míra zdomácnění.
Dnešnímu pravopisu přizpůsobujeme tato slova cizího původu: reliquije> relikvie, rebellije> rebelie, condemnirování> kondemnirování, commisaři> komisaři, decret> dekret, sacramentují> sakramentují, Ecclesiasticus> Eklesiastikus, dialect> dialekt, Colchis> Kolchi, Sarmatae> Sarmaté, confessy> konfesi, confoederacy> konfederaci, antyffona> antifona. Zjednodušujeme psaní -gk– (margkrabě> markrabě, purgkrabí> purkrabí). Sjednocujeme kolísání falcgrabě/falckrabě> falckrabě.
Grafická podoba cizích vlastních jmen je obdobná psaní obecných slov přejatých s tím rozdílem, že se nepracuje s dvojím typem písma. V textu jsou jména, u nichž autor nebo sazeč ví, jak se v původním jazyce píší (např. jméno tehdejšího pražského arcibiskupa Jana Manderscheida z Blankenheimu, či cenzora Emmanuela Ubelliho z Siegburgu), a jména, u kterých zaznamenává jejich výslovnost (Bukvoj, Hajdlberk apod.). V těchto výrazech píšeme i/y podle současného úzu (Zygmund> Zigmund, Frydrych> Fridrich). Původní grafiku i/y po d/t/n v základech slov (Ferdynand, nynyvetský) však zachováváme. Zakončení slov řeckého a latinského původu přepisujeme podle současného pravopisu (Arménye> Arménie, Markomanye> Markomanie, Vannynyus> Vannynius).
V slovech německého původu přepisujeme -ay– (z německého -ei-) na -aj– (Haydlberk> Hajdlberk, aychstadský> ajchstadský, Maynhart> Majnhart).
Vlastní jména, jejichž grafická podoba kolísá, sjednocujeme na podobu bližší současnému úzu: Martinic, Martiníc a Martynic> Martinic; Hohenlog a Hochenlog> Hohenlog; Franckfurt a Frankfurt> Frankfurt; Benedyckt a Benedykt> Benedykt; Bugvoj a Bukvoj> Bukvoj; Luter a Luther> Luter; Betlem a Bethlemský> Betlem a Betlemský; Lipsko a Libsko> Lipsko; Duxov a Duksov> Duksov. Kolísání Tilli a Tylli sjednocujeme na dnešní podobu Tilly.
PSANÍ VELKÝCH PÍSMEN
V dobových tiscích se velkých písmen používá častěji než v současné češtině, a to především u substantiv a některých adjektiv.
Psaní velkých písmen upravujeme v souladu se současnými Pravidly českého pravopisu (1993). Vedle vlastních jmen ponecháváme majuskule v případech typu Pán, Bůh, Spasitel, nebeský Dárce, Rodička Boží a u jmen obecných, zastupují-li jména vlastní (Zákon tj. Starý/Nový zákon, Svaté město tj. Jeruzalém atd.). Rozlišujeme adjektiva Boží a božský, Boží chápeme jako přivlastňovací adjektivum.
PSANÍ ZKRATEK
Užívání zkratek je neustálené, jednomu výrazu odpovídá více zkratek (např. u Beck./u Becko./u Beckov.; na str./na strán. apod.).
Zkratky sjednocujeme, užíváme pouze jeden typ ustálený v současné češtině nebo typ nejfrekventovanější v textu (např. pro Beckovský volíme zkratku Beck.): s. a ss.> sv.; str. a strán.> str.; Beck., Becko. a Beckov.> Beck.; kap. a kapit.> kap.; V.V.P.P.> V.P.; v kníh.> v kníhách; v kníz.> v kníze. Pouze zkratku v kní. měníme na v kníh., třebaže není jisté, zda má platnost v kníhách, nebo v kníze; přikláníme se k většinové podobě. Zkratky rozepisujeme tam, kde je možný pouze jeden tvar, nikoli však v případech, kdy je více možností, jak zkratku rozepsat (v kap. 5, 6, 7, zde v kapitole i v kapitolách).
Biblické odkazy sjednocujeme na podobu nejčastější v textu, přihlížíme přitom k podobě odkazů v Svatováclavské bibli: v kníze Mojž. a v kníze Mojžíšové> v kníze Mojžíšové; v kníhách Mojž. a v kníhách Mojžíšových> v kníhách Mojžíšových; v kníze Ezdre., v kníze Ezdrea. a v kníze Ezdreáš> v kníze Ezdreáš; Jere. a Jerem.> Jerem.; sv. Mat., sv. Math. a sv. Matt.> sv. Mat.; v kní. Král. a v kníh. Král.> v kníh. Král.; v Epišt. 1. a v Epištole 1.> v Epištole 1.
HRANICE SLOV V PÍSMU
Hranice slov v písmu byla vnímána odlišně od současné češtiny, a to na základě fonetické realizace. Přízvukové celky se proto psaly dohromady: předložky se slovem (namě, odemě), tvarotvorný morfém by se vztažným zájmenem (kterýby), samostatný morfém -li neodděleně od slovesa (budeli).
Tyto případy upravujeme podle dnešního pravopisu (odemě > ode mě, kterýby> který by, budeli> bude-li).
Psaní složených spojovacích výrazů a příslovečných spřežek podle kontextu přizpůsobujeme dnešnímu pravopisu: na to v měsíci červnu> nato v měsíci červnu, i hned> ihned, na vzdory> navzdory, dokudby> dokud by, z cela> zcela, na oko> naoko, ne jen> nejen, po tíchu> potíchu, od polu> odpolu, při čemž zapomínají> přičemž zapomínají, z nenadání> znenadání aj.
Zájmena jaké koliv, kteří koliv a takovou hle píšeme jakékoliv, kteříkoliv a takovouhle. Adverbium tak hle píšeme takhle.
Spojky tak že a proto že píšeme odděleně. Grafika je tu dokladem jejich odlišného významu, chápaného jako spojení dvou spojek.
MORFOLOGIE
Substantiva
Kvantita v zakončení substantiv v zásadě odpovídá dnešnímu stavu. Odchylky jsou pouze v zakončení 1. pl. životných maskulin, kde vedle sebe existují varianty, např. pohané/pohane, muži/muží. Dále je tu výrazné kolísaní v kvantitě u i-ového zakončení feminin a neuter vzorů žena (včetně typu paní), růže, píseň, kost a stavení.
Flexe substantiv je v zásadě totožná se současnou flexí. Odchylky jsou vedle zmíněného zakončení v 1. pl. životných maskulin také v 7. pl. všech rodů, kde se potkávají zakončení -mi, -ma, -ami, -ama bez ohledu na rod jména.
V edici upravujeme kvantitu v zakončení substantiv podle dnešní normy. Z původních podob, které se vyskytují v textu, ponecháváme dubletní zakončení 1. pl. životných maskulin -ove/-ové (králove/králové), -e/-é (pohane/pohané) a -í/i (muží/muži, doktoří/doktoři). Dloužení, které analogicky proniká i do 4. pl., zkracujeme (viděl lidí> viděl lidi). Odlišnou kvantitu v zakončení vzorů žena, růže, píseň, kost a stavení upravujeme podle dnešního stavu.
Příklady: u dveři> u dveří, naše pojíti> naše pojítí, z oči> z očí, Bůh staré lidí poroučí v uctivosti mít> Bůh staré lidi poroučí v uctivosti mít, v Čechach> v Čechách, ze svých zemi> ze svých zemí, sklopili hlavý> sklopili hlavy aj.
Adjektiva
Adjektivní flexe odpovídá v zásadě novočeskému stavu. V textu se vyskytují podoby, které odpovídají hláskovému vývoji typu krásnej muž, dobrý víno, i podoby dnes kodifikované (krásný muž , dobré víno). Téměř důsledně se užívá složených tvarů adjektiv na místě jmenných adjektiv přivlastňovacích (Luterový blud). Jmenné podoby se uplatňují hlavně v biblických citátech. Adjektivní tvary se užívají často jako syntaktická adverbia (mluvil německý, choval se hrdinský). Tyto podoby zachováváme.
Respektujeme pronikání složených tvarů adjektiv do tvarů opisného pasiva (byla osázená vedle byla osázena). Krátké tvary přídavných jmen v skladebné pozici přívlastku nebo podmětu dloužíme (ostatni museli> ostatní museli, šlechetni muži> šlechetní muži).
Zájmena
Tvary zájmen odlišné od dnešního stavu neupravujeme. Ponecháváme např. frekventované splývání akuzativu s nominativem plurálu (viděl ti páni).
Kolísání v kvantitě -i-/-í upravujeme podle dnešní normy (s ními> s nimi, nad tim> nad tím, naších> našich, timto> tímto, od ni se odcizili> od ní se odcizili aj.)
Číslovky
Zachováváme kolísání v psaní číslovek jak číslicí, tak slovem; číslovky psané číslicí nerozepisujeme. Základní číslovky píšeme bez tečky, řadové s tečkou. U jmen panovníků, arcibiskupů apod. měníme arabské číslice na římské (Karel 4.> Karel IV.)
Slovesa
Podoba slovesných tvarů odpovídá dnešnímu stavu. Ojediněle dochází ke krácení v zakončení prézentních tvarů sloves. Krácení v zakončení sloves v 3. sg. a pl. prézenta upravujeme podle dnešního stavu (odpočívaji> odpočívají, vyčitaji> vyčitají, se vynacházi> se vynachází, někteří píši> někteří píší, kdo stoji> kdo stojí). Ponecháváme dloužení v imperativu sloves zakončených na -ovat (pamatůj, smilůj se).
SYNTAX
Souvětí se zásadně liší od souvětí dnešního svým rozsahem i vnitřním uspořádáním. Liší se i užitá interpunkce. Nejedná se o syntaktickou interpunkci v dnešním slova smyslu, ale o systém, který toto rozsáhlé souvětí zvukově organizoval. Jednotlivé přízvukové takty oddělovaly virgule (značila se /). Zvláštní postavení v této struktuře má dvojtečka a středník. Středník se svojí platností ocitá mezi dnešní čárkou a dvojtečkou. Dvojtečka má blízko k dnešní tečce, neukončuje však souvětí, pouze ho různě člení. Používání středníku a dvojtečky zpřehledňuje složitou strukturu souvětí.
V edičním řešení toto vyšší syntaktické členění většinou zachováváme, ve vnitřním členění zavádíme současnou interpunkci. Oddělujeme proto čárkou vztažné věty, apozice a několikanásobné větné členy. Vykřičníky a otazníky uprostřed delšího souvětí zachováváme a následující slovo píšeme s malým písmenem. Pro zpřehlednění textu doplňujeme grafické příznaky přímé řeči.
Zachováváme až na výjimky původní členění textu do odstavců.
Jevy, které jsme klasifikovaly jako tiskové chyby:
VIII: vystavel> vystavěl, XII: Vilhem> Vilhelm, XIII: přemozeni> přemoženi, XV: ty vězné> ty vězně, XXV: z mesta> z města,8: knízata> knížata, 18: pokřteni bli> pokřtěni byli, 20: Bořiuoje> Bořivoje, 21: mluuili> mluvili, 21: věrtež> věřtež, 37: Straňov> Strahov, 45: s páni> s pány, 51: vězné navštěvoval> vězně navštěvoval, 51: passional> pasionál, 55: toh> toho, 59: tyž> týž, 63: bezbozník> bezbožník, 68: protivenstí> protivenství, 71: melnícký> mělnícký, 75: ss kterými> s kterými, 75: Jidnřícha> Jindřícha, 77: ocasiích> ocasích, 82: týžch> týchž, 97: těžé> těžké, 118: krélovství> království, 125: posovaných> pasovaných, 128: vítěžství> vítězství, 132: podovil> podivil, 140: zděšivse> zděsivše, 142: hodini> hodiny, 147: Boleslav Chabry> Boleslav Chrabrý, 150: Kyzimír> Kazimír, 175: kestelní> kostelní, 178: ssvíci> svíci, 179: Kurnad> Kunrad, 181: Berkovi z Dabe> Berkovi z Dube,184: z Dlouhé střídy> z Dlouhé třídy, 184: misenským> mišenským, 184: Alzběta> Alžběta, 188: sž> až, 198: kteroužto korunu (...) byl korunován> kteroužto korunou (...) byl korunován, 204: pylo> bylo, 208: na Karlštějně> na Karlštejně, 210: od kláštera klášteru> od kláštera k klášteru, 215: s svelikým> s velikým, 228: Jařoměří> Jaroměří, 248: kdyz> když, 256: v Čecháv> v Čechách, 260: bržo> brzo, 272: Pěšina> Pešina, 297: pohršlivé> pohoršlivé, 363: uzasnutím> užasnutím, 371: na svatých obrazích (...) svatohorským a jiných> na svatých obrazích (...) svatohorských a jiných, 369: příciny> příčiny, 371: v v Staré Boleslavi> v Staré Boleslavi, 377: nevynívajíce> nevynímajíce, 379: budan> budou, 381: meliké> veliké, 389: nedělali > nadělali, 404: tokové> takové, 409: v kap. na str. 15> v kap. 2 na str. 15, 416: císaře římských a králův českých> císařů římských a králův českých, 418: rácil> ráčil, 423: léta Páne> léta Páně, 430: zmorduji a a zahubím> zmorduji a zahubím, 440: v Louněch> v Lounech, 447: umrel> umřel, 461: vzbužení> vzbuzení, 451: 1696>1296 (rok doplněn podle smyslu).
