Recenze

Pekelný žalář (Jiří Pelán)
Souvislosti 1-2/2003

Jako 5. svazek ediční řady brněnského nakladatelství Atlantis Thesaurus absconditus vyšla česká parafráze knihy italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho Věčný pekelný žalář, jejímž autorem je známý jezuitský literát Matěj Václav Šteyer.

Řada byla zahájena v roce 1998 anonymním historizujícím pojednáním z roku 1754 Země dobrá, tj. země česká (edd. Ivona Kučerová a Lucie Medová) a pokračovala souborem tří středověkých didaktických skladeb Ezopovy bajky, Katonova dvojverší, Rada otce synovi (1999; ed. Eduard Petrů), Kupidovou střelou a Dětinským řápkem Šimona Lomnického z Budče (2000; edd. Jakub Krč a Vojtěch Hladký) a morálním spisem Theatrum mundi minoris, českou verzí díla francouzského humanisty Pierra Boaistuaua, pořízenou Nathanaélem Vodňanským z Uračova (2001; edd. Hana Bočková a Jiří Matl). To už je velmi pěkná bilance, a není pochyb, že tu máme co dělat s jedním z nejzávažnějších kulturních projektů posledních let. Nezbývá než si přát, aby nakladatelství vydrželo rytmus jednoho svazku ročně – u tak náročných publikací je to velmi razantní tempo.

Brněnská edice v sobě nese řadu pozitivních signálů. Předně se zdá, že se nám konečně dostává náhrady za dlouhodobě stagnující – a nyní už zřejmě mrtvou – řadu nakladatelství Academia Památky staré literatury české (poslední svazek, Kopeckého edice Veršované tvorby Tobiáše Mouřenína z Litomyšle, vyšel před sedmi lety!) a za skvělou a objevnou sérii starších bohemik, kterou v odeonských Živých dílech minulosti koncipoval a redigoval Jan Lehár. Potěšující je rovněž fakt, že Thesaurus absconditus – jak už naznačuje sám tento název – kráčí právě ve stopách lehárovské snahy doplňovat bílá místa na literární mapě: nelze přehlédnout, že z větší části tu vycházejí texty, které dosud v novodobé edici nebyly k dispozici. To také vytváří nepřehlédnutelný étos tohoto nakladatelského počinu: jde tu v pravém smyslu slova o obnovu historické paměti (podobně jako v jiném pozoruhodném nakladatelském podniku Fontes latini Bohemorum, unikátní řadě nakladatelství Oikoymenh usilující o systematickou prezentaci latinských bohemik). Zvláště pak je třeba ocenit kvalitu ediční práce, jakou se zde představila – věc neméně hodná zaznamenání – nejmladší editorská generace.

Valáškova edice Manniho a Šteyerova Věčného pekelného žaláře je bezchybná: pečlivou prezentaci textu (nezdá se mi zbytečné uvést, že jsem v něm nenašel jedinou tiskovou chybu) doprovází akribická ediční poznámka se soupisem emendací, slovníček a vysvětlivky, v nichž jsou mimo jiné lokalizovány biblické citáty a identifikovány citované prameny. Vydání uzavírá rozsáhlá, heuristicky velice cenná studie Aleny Wildové Tosi.

Do rukou českého čtenáře se tak dostává neblaze proslulé vylíčení pekelných muk, jež kdysi Josef Dobrovský označil za „nejhroznější ze všech knih“ (tímto citátem je kniha také doporučena na reklamní pásce). Původce této knihy, Ital Giovanni Battista Manni (1606–1682), rektor jezuitských kolejí v Modeně, Parmě, Mantově, Bologni a Piacenze a kazatel a zpovědník ve Vídni na dvoře císařovny Eleonory, byl ve své době úspěšným autorem devatenácti morálních spisů (dnes ovšem naprosto zapomenutých: jeho jméno neregistruje ani čtyřsvazkový Dizionario critico V. Brancy, ani šestisvazkový Dizionario enciclopedico G. Petronia, ani dvousvazkový Dizionario bio-bibliografico A. Asora Rosy). Autor české podoby Manniho spisu La prigione eterna delľ Inferno (1666), jež vyšla pouhých deset let po vydání originálu, Matěj Václav Šteyer (1630 až 1692) byl jednou z nezajímavějších postav českého jezuitského baroka: pedagog a kazatel, literát a vydavatel (zakladatel Dědictví svatováclavského, aktivního v letech 1665–1790), spolupracovník na překladu Bible svatováclavské, spisovatel oblíbené Postily katolické (1691) a česky psané české gramatiky Žáček (1668) a pořadatel mimořádně populárního Kancionálu českého (1683). Šteyer na rozdíl od Manniho není neznámé jméno a význam jeho osobnosti je hodnocen stále pozitivněji: Alexandr Stich soudí v předmluvě k recentní reedici Šteyerova Žáčka (Akropolis 2001; ed. Daniel Nečas), že jeho role kulturního organizátora a jeho funkce v rozvíjení české slovesné a jazykové kultury jsou natolik výrazné, „že by bylo lze o druhé polovině 17. století mluvit přímo jako o období šteyerovském“.

Zatímco italská literární historie Manniho slovesný odkaz vytěsnila jako sériové produkty jezuitského literárního provozu, česká literární historie Šteyerovu českou podobu jeho Pekelného žaláře kupodivu nikdy neztratila z dohledu. Soudy, jež byly o této knize vynášeny – jejich rekapitulaci přináší Alena Wildová ve svém doslovu –, jsou tak pozoruhodně případnou ilustrací vyvíjejícího se názoru na české literární baroko. Racionalistický odpor vůči barokní emfatické imaginaci obecně a její jezuitské didaktické aplikaci zvláště sahá od časů Dobrovského hluboko do pozitivistické éry (Vlček, Jakubec) a de facto dlouhodobě znemožňuje zasadit tyto texty do čistě kulturněhistorických souřadnic (Vlček: „co mučírnická obraznost středověká dovedla vybrati z žáru a mrazu, hladu a žízně, puchu a bolesti, ze zpotvořených plazů a příšer zvířeckých, vše tato kniha slučuje v soustavu skutečnosti pekelné“; „samostatně užívati božského daru rozumového vymykalo se z rámce výchovy jezuitské“). Teprve Vašica ve svém zásadním příspěvku z roku 1933 (přetištěném v jeho knize České literární baroko z roku 1938) důrazně poukázal na alegorický charakter Manniho obrazů a určil jasně místo Šteyerova přepracování v dobovém žánrovém systému: knihu označil za „zábavně vzdělávací četbu lidových kruhů“, náležející k odvětví „literatury příkladové“, poděděné ze středověku. Italský slavista Arturo Cronia nadto ve své pečlivé knize o dantovských ohlasech v české a slovenské literatuře (La fortuna di Dante nella letteratura ceca e slovacca, Padova 1964) vhodně připomněl, že v Pekelném žaláři se český čtenář mohl poprvé setkat s dílem, v němž rezonovala – jakkoli matně – inspirace Božské komedie.

Manniho-Šteyerův Pekelný žalář sice žádnou barokní Božskou komedií není: jako literární projekt je to dílo průměrné, které ani nemá zvláštní estetické aspirace. Určité hodnoty mu však upřít nelze. Především je třeba uznat Šteyerovy kvality výtečného stylisty: syntax i velmi složitých vět je vyvážená a transparentní, jeho slovník je bravurně rozpjat mezi přesnou deskripcí a názornou expresí. Jedná se o velmi reprezentativní ukázku barokní češtiny ve službách persvazivní rétoriky. Pokud jde o samotné rétorické postupy, mimořádně originální prvky tu sice nenajdeme, ale zato si můžeme povšimnout, jak dobře jsou tu ilustrovány některé typické tendence barokního výrazu. Základní figurou textu je hyperbola, a jak by také ne, když koeficientem všeho je tu věčnost (když hříšník slyší „chrochcení svinské z pekla“, zdá se mu, „jako by se lámalo celé nebe a padalo na jeho hlavu“, jediná „krupějička smradlavého potu“ příšerného revenanta je cítit po celém klášteře). Narážíme tu na působivé smyslové synestezie („oheň mu na hlavu lili“), vyhnané občas do efektních oxymor (oheň, který pálí, ale nevydává světlo). V české verzi je pak mimořádně zřetelná kontaminace traktátového žánru s žánrem kázání (v českém prostředí, jak známo, značně frekventovaným), a s tím související orientace na lidového čtenáře. Alena Wildová nás ve své studii informuje, že pro rozšíření textu, k němuž Šteyer přistoupil, byl využit zejména bohatý starší fond exempel, která odjakživa živila kazatelskou praxi. Není překvapivé, že nejšťavnatější historky se týkají „trápení opilců“ a „trápení chlipných“ (těch, jež „velminebezpečné kluzko“ vede do „Venušina kaliště“): je to rovněž příznačný žánrový rys, byť v tomto bodě můžeme tušit i určitou sociologickou informaci. Šteyerova exempla sice nejsou plnokrevnou novelistikou, ale někdy k ní nemají daleko. Občas se mezi jeho historkami zablesknou syžety, které mají podivuhodně moderní ráz: tak například nekrofilní story o galantním dobrodružství tří Pařížanů s mrtvou kráskou, ďábelskými čáry probuzenou k životu (s. 124), by mohl napsat Jan Potocki; a noční scéna v kostele, kde neznámí mniši odříkávají hodinky za živého mrtvého (s. 125), má už v sobě cosi máchovského.

Studie Aleny Wildové především rozvíjí podněty Vašicovy, zároveň je však přímo nabita novými fakty, jež zásadně zpřesňují náš pohled na toto dílo i na širší kontext, do něhož je třeba je zasadit. Ve Vašicových stopách prochází starší i následnou tradici pekelné motiviky, již v českém prostředí soustavně zpracovávají především traktáty o „čtyřech posledních věcech člověka“ (od Konáčova tisku Srdečných knížek o čtyřech posledních budúcích věcech z roku 1521 přes známé asketické traktáty mnichovského Jeremiáše Drechslera [česky 1635–37] po Kazatele domácího Valentina Bernarda Jestřábského z roku 1709), ale také lidové a jarmareční písně. Wildová dále upozorňuje, že ani Manniho La prigione eterna není zcela původní prací, ale že vychází z pěti kapitol rozsáhlého asketického traktátu proslulého španělského jezuity Juana Eusebia Nieremberga De la diferencia entre lo Temporal y Eterno (linie Nieremberg – Manni – Šteyer je tak typickým příkladem jezuitské účelové recyklace traktátové literatury). Také mapuje ohlas Giovanniho Battisty Manniho v Čechách a zjišťuje, že kromě Pekelného žaláře byl do češtiny uveden – překladem přes němčinu (Jakub F. A. Vrba 1676) – pod názvem Věnec věčnosti ze čtyř hlavních cvičení pospolu spletený a uvitý také jeho spis o čtyřech principech křesťanské filozofie; František Fridrich Žalkovský později přeložil jiný jeho spis z italštiny do latiny. Zejména však Wildová detailně srovnává Manniho předlohu (k níž Vašica neměl přístup) se Šteyerovým zpracováním a konstatuje, že Šteyer text rozšířil o celé dvě třetiny (přičemž samostatně čerpal z mnoha dalších pramenů) a především převedl knihu z původní polohy „propagačního spisku“, v zásadě komentujícího připojené obrázky, do autonomnější polohy slovesného artefaktu, opírajícího se zejména o kazatelskou tradici. Překvapivé je zjištění, že Šteyer podle všeho vycházel při své adaptaci přímo z italštiny (jezuitské posmrtné elogium z roku 1692, jehož překlad otiskl Martin Svatoš v příloze k citované edici Žáčka, hovoří jen o jeho překladech z němčiny a z latiny).

Úhrnem: brněnské vydání Pekelného žaláře je výtečně realizovaná edice a skutečně vydatný příspěvek k lepšímu poznání naší literatury barokní éry.