Trápení koštu | Trápení lidí pro nedokonalou zpověd zatracených | Trápení chlipných | Pokuta nekajících hříšníků

Trápení koštu

[…] Přidám tuto ještě jeden příklad k prospěšnému strachu a k spasitedlné vejstraze všech opilců (Ex Gotschalco, Appendix Speculi exemplorum, ex. 27): Byl jeden z jejich mokré čtvrti, podlé ouřadu rychtář, ale pravý močhuba, kterýž své hubě nikdý vyschnouti nedal, opijeje se ve dne i v noci: ale měl pobožnou ženu, kteráž starajíc se o spasení jeho duše, almužnu za něj chudým dávala a Pána Boha horlivě prosívala, aby ho sám od toho opilství odvesti ráčil. Stalo se pak, že jednou |51| v noci, jsa všecken uklinkaný, bral se domu z hospody skrze krchov, skrze nějž jda, když jako opilý potáceje se, zavadil o nějaký kámen neb dřevo tam na krchově ležící; rozhněvav se, počal zlořečiti Bohu a Panně Marii ne bez přísahy. I šel trochu dále, a opět zavadiv nohou o jakés dřevo, ještě hůře než prvé lál a přisahal se skrze Kristovy rány. Že pak pro opilství všecka hlava se mu motala, sotva jeden neb dva kroky učinil, již potřetí o nějaké jiné dřevo zavadil. A tu právě jako ztřeštěný dal se do přehrozného lání a proklínání, řka: Budiž zlořečen Bůh i Kristus i matka jeho i všickni svatí, kteříž jsou v nebi! A vtom postaví se před ním jeden člověk mrtvý hrozného vzezření, okolo sebe mající množství hadů, žížal, zemských žab a červů, kteříž |52| jako z mrchy z jeho těla lezli. Opilec zděsil se sice nemálo tim hrozným divadlem, ale brzo se ohroziv, řekl: I kdo jsi ty? Odpověděl mrtvý: Co jsem já nyní, ty potom budeš. Opilec pak, že mu víno dodalo smělosti, řekl: Podiž se mnou domu, já tě zuvi k večeři. I řekl mrtvý: Jdiž ty napřed, jáť jistě přijdu za tebou. Tu opilec po svejch šel, ale na cestě rozjímaje sobě to, co byl nesmyslně na krchově problekl, počal toho svého přeřeknutí pykati: a protož když se dopotácel do svého domu, řekl ženě a čeledi, že sice kohos na cestě pozval k večeři, ale však aby ho žádnou měrou do domu nepouštěli, a poručiv pilně dveře a všecka okna v domě uzavírati, posadil se za stůl. A toť hle ten pozvaný host najde se u domovních vrat a tluče na ně. Když pak mu jich žádný otevřiti |53| ani se ozývati nechtěl, tloukl podruhé s takovým hřmotem, že se celý dům zatřásl, a otevřev sám sobě jak vrata od domu, tak dveře od pokoje, všel tam s hurtem v hrozném způsobu, řka strašlivým hlasem: Tys mne pozval k sobě k večeři a já jsem ti slíbil přijíti. Ej, přicházímť a pojím s tebou. Jejž jak spatřili a uslyšeli domácí, všickni se hned spíše nežli kuřata, když uhlídají luňáka, velikým strachem rozprchli, toliko sám hospodář, že mu strašidlo zastoupilo cestu, musil v pokoji zůstati, tisíckrát pykaje, že takového hosta k sobě pozval, a strachy se třesa jako vosika. K němuž strašidlo řeklo: Ty jsi mne pozval k večeři, i já tebe zůvi k večeři své. Po třech dnech v tuto hodinu ke mně se vypravíš; a vtom zmizelo. Na druhý den opilec když se vyspal z opilství, počal se mno|54|hem více než včera báti a svého bláznivého tlampání litovati: pročež aby svou duši opatřil, šel k svaté zpovědi a s zkroušeností vyznal se ze všech prvé spáchaných hříchů. Nicméně když od umrlce určitá hodina přišla, uchvácen jest od něho a veden s tělem i s duší do horoucího pekla. A když mu tam byli ukázáni všickni způsobové trápení, jimiž se opilci a obžerní lidé trápí, a jmenovitě jak musejí za to štíry, hady, štěnice, žáby s nevypravitedlnou nechutí žráti, hořící smůlu a síru píti, řekl ten umrlec k němu: Toť hle jest můj oběd i večeře. Žer tedy se mnou nyní hady a napí se síry, smůly a ohně. Kterýmižto slovy a viděním těch přehrozných muk náramně byl zděšen. Ale když již velikými strachy napoly mrtvý byl, v okamžení vyveden jest z pekla a zase navrácen na |55| to místo, z kterého byl vzat. Od té pak doby hned všecek ošedivěl, takže se zdál býti stoletý kmet a byl bledý jako mrtvý, aniž se kdy potom smál, ale vždy hořce plakal, a napraviv své mravy, velmi přísný život vedl. Ó by se všem opilcům nětco podobného stalo, tuším, že by se polepšili a pokání by činili! Než nebudou-liť chtíti nyní se polepšiti, přijde někdy čas, že to všecko a ještě nětco horšího s svou nenahraditedlnou škodou musejí v pekle zkusiti. Čehož také mají očekávati všickni ti, kteříž přikázaní církve svaté poroučející v pátek a v sobotu a v jiných postních dnech od masitých pokrmů se zdržovati bezbožně potupují a v pátek neb v sobotu nebo v postě maso jídají. Neboť stane se jim zajisto všecko to, co sám Pán Bůh, jenž jest věčná pravda, předpověděti |56| ráčil. Ej, služebníci moji jísti budou, a vy lačněti budete. Ej, služebníci moji píti budou, a vy žížniti budete. Ej, služebníci moji veseliti se budou, a vy zahanbeni budete. Ej, služebníci moji chváliti budou pro radost srdce, a vy křičeti budete pro bolest srdce a pro trápení ducha kvíliti budete. (Iza. 65,13) Napravtež se tedy, dokud čas máte, a čiňte pokání, abyste se nedostali do toho trápení.

Pane Ježíši Kriste, jenž jsi se ráčil pro naše spasení čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí na poušti postiti a v čas umučení svého octa a žluči okusiti, poníženě prosím tebe skrze tvůj půst, též skrze zásluhy tvé nejmilejší matky Panenky Marie, rač mi tu milost dáti, abych nikdý opilstvím nezhřešil a posty od svaté církve nařízené pilně zachovával, abych nepřišel do pekla, kdež bych musil věčný hlad a žížeň trpěti a se mučiti, ale do nebeského království, kdež tvoji vyvolení věčně s tebou hodovati budou. Amen. |57|

Trápení lidí pro nedokonalou zpověd zatracených

[…] První pak přislíbený příklad jest tento (Spec. exemp., dist. 8, ex. 131): Když dva řeholníci z kazatelského řádu, z nichž jeden byl zpovědník papeže a muž svatý, druhý pak člověk veliké nevinnosti a nábožnosti, jdouce přes pole, přibrali se k jednomu městečku, v němž bydlila jakás manželu svému zpronevěřilá žena, kteráž dopustivši se cizoložstva s jedním svým krevním přítelem, pro veliký stud nechtěla se z něho zpovídati, a proto jedenácte let ani k zpovědi nešla. Nicméně že ji vždycky hryzlo svědomí, aby jednou je upokojila, spatřivši ty dva přespolní kněží v chrámě Božím svatou mši sloužiti, takto sama k sobě řekla: Tytoť mne neznají, aniž se kdy potom do našeho |184| kraje navrátí, a protož jednomu z nich vyzpovídám se také z toho hanebného hříchu. Když tedy svatou mši dosloužili, přistoupivši k jednomu z nich, žádala ho, aby její zpověd vyslyšel. I počala se mu zpovídati. Při kteréžto zpovědi zpovědlníka tovaryš, kterýž naproti zpovědlnici stál, jakous předivnou věc spatřil, totižto že kolikráte žena nějaký svůj hřích zpovědlníkovi pověděla, tolikráte jedna hrozná zemská žába z jejích ust vylezla, a skákajíc od zpovědlnice až ke dveřím, z kostela vyskakovala. Naposledy když již všechny své jiné hříchy byla pověděla, přišedši na dotčený hanebný hřích, dala se přemoci nerozšafnému studu a také tehdáž v zpovědi dobrovolně jej zamlčela. Divná věc! Když zpovědlník, maje za to, že se jak náleží vyzpo|185|vídala, dával jí rozhřešení a ona již ze zpovědlnice vystoupiti chtěla, všechny ty žáby, co jich bylo prvé vyskákalo z kostela, houfně zase s jednou novou, nad jiné šerednější žábou předně do kostela, potom do jejích ust vskákaly a v ní se schovaly. Tak ona do svého domu, řeholníci pak svou cestou z městečka se brali. Ale když ušli míli, tovaryš zpovědlníku počal vypravovati, co byl viděl v kostele. Ulekl se ihned zpovědlník, a zarmoutiv se z toho, řekl: Jistěť ona nějaký těžký hřích v zpovědi zamlčela. Vraťmež se medle do městečka, abychom ji, budeme-li moci, obrátili k pravému pokání. Vrátiliť se ovšem, ale již ji mrtvou nalezli, nebo brzo po jejich odjití náhlou a nenadálou smrtí umřela. Kteříž zarmoutivše se z toho velice, uložili sobě půst a |186| modlení, prosíce Pána Boha za to, aby jim ráčil zjeviti, co by to divné vidění znamenati mělo. Potom třetího dne ukázala se jim ta jistá žena seděci na pekelném draku, okolo jejíhožto hrdla otočili se dva hrozní hadové, kteříž její prsy sáli. Krom toho dvě velmi ošklivé zemské žáby na jejích očích seděly, z ust jejích vycházel mrzký plamen nápodobný síře hořící, dva chrti vztekle trhali její ruce, dvě ohnivé střely vraženy byly do jejích uší a po její hlavě lezly ještěrky. Kterouž jak uzřeli řeholníci, náramně se zděsili, až velikými strachy i na zem upadli, k nimž ta zlořečená žena takto promluvila: Nebojtež se, přátelé Boží, jáť jsem ta prokletá žena, kteráž sem se jednomu z vás nedávno zpovídala, a poněvadž sem pro marný stud zamlčela svůj nejtěžší hřích cizo|187|ložstva s svým krevním přítelem, odsouzena sem do horoucího pekla, abych v něm takové muky, jaké nyní vidíte, věčně trpěla. Tehdy zpovědlník, ohroziv se, řekl: Zaklínám tebe skrze živého Boha a skrze Krista Pána, pravého Božího syna, abys mi na dvě otázky odpověd dala. Předně, co znamená tolikerý rozdíl tvých trápení? Po druhé, pro které hříchy nejvíce lidí do pekla přichází? Jemuž ona odpověděla: Ještěrky, kteréž po mé hlavě lezou, uloženy sou mi pro marné šperky, jimiž sem svou hlavu ozdobovala. Zemské žáby na mých očích sedící dány sou mi za pokutu mého nestydatého vzhlédání. Ohniví šípové v mých uších vězící jsou pokuta mých utrhání, nečistého zpívání, hanebných a nestydatých řečí. Ukrutní hadové sají prsy mé pro nečistá dotýkání, |188| kteráž sem připouštívala. Vzteklí chrti kouší, hryzou a nelitostivě trhají ruce mé k potrestaní hříchů, kteréž sem někdy nimi páchala, a že sem statek svůj, z něhož sem mohla chudé lidi živiti, svým nečistým milovníkům rozdávala. Sedím na pekelném draku, jenž mne nevypravitedlnou bolestí trápí a přeukrutně pálí tělo mé, pro někdejší mé tělesné hříchy. Tehdy řekl zpovědlník: Odpověziž mi také nyní na druhou otázku, totiž: Pro které hříchy nynějšího času nejvíce lidí do pekla přichází? I řekla žena: Nejvíce lidí, a zvláště ženských osob, pro tyto čtyry hříchy nynějšího času zatraceno bývá a do horoucího pekla se dostává: pro chlipnost, pro přílišné šperky, líčení tváří a ozdobování těla, pro pověrky a čarování a naposledy pro dobrovolné |189| zamlčování smrtedlných hříchů v svaté zpovědi, že se z nich pro hanbu jak náleží zpovídati nechtějí. Když pak se jí zpovědlník počal tázati, mohlo-li by jí nějakým způsobem spomoženo býti, hned ten pekelný drak s její nevypravitedlnou bolestí pohnul se s ní a v okamžení do horoucího pekla ji zanesl. Ó což nyní toho velice, ale nadarmo pyká a věčně pykati bude, že ten tak škodlivý stud tehdáž v zpovědi nepřemohla a se zouplna, jak náleží, nezpovídala! Ach! hleďte se všickni, kteříž nestydíce se hanebně hřešiti, stydíváte se v svaté zpovědi své hanebné hříchy upřímně vyznávati, abyste s ní potom toho nepykali a pozdě bycha nehonili.

Trápení chlipných

[…] Druhý, také smutný příklad vzácný kazatel (R. P. Henricus Engelgrave, dom. 4. post Pentec., § 3) takto vypisuje: V Paříži tří urození muží, buď z kratochvíle, neb z potřeby okolo půl noci po ulicích chodíce, zahlídli, že se beře jakás pani, před kterouž šel lokaj, nesa rozsvícenou fakuli. Měla pak ta pani tvář florem zakrytou, jak mívají zemanky. I přišli k ní a lahodnými slovy tázali se jí, odkud a kam by se tak pozdě nočním časem brala. Odpověděla ona, že se dlouho pro přílišné prosby svých přátel u večeře jednoho přítele zdržela, odkudž potom předce bez opovědi, ale zanechajíc s nimi svého manžela, odešla a domu pospíchá. Oni hned obstupivše ji, sami se v to u|225|volují, že ji chtějí pro větší bezpečnost domu doprovoditi. A když se ona nezdráhala, šli s ní všickni tří a na cestě rozličné rozprávky spolu měli a žertovali. Když pak přišli před dům, který ona svůj býti pravila, hned lokaj klíčem, kterýž měl pohotově, dvéře otevřel, a oni pozváni souce od paní, spolu s ní do domu, rozmanitým drahým nábytkem nazbyt opatřeného, vešli. Po přátelském přivítání prosila jich pani, aby se posadili. I posadili se a ona také se posadila. Potom lokaj přinese víno, kteréž když pani hostům připila, poručila sobě skrze služebníka flor z tváři složiti. Což když se stalo, ukázala se býti mladicí velmi krásné tváři, kterouž jak uzřeli dotčení muží, nezřízenou milostí zapáleni souce, požádali ji v srdci, ano, i jeden z nich lehkomyslně zahrávati počal. Zardělať se ovšem ta pani zpočátku, jako by ji |226| kdo krví polil, a stavěla se, jako by tomu velmi neráda byla, nicméně potom všem třem po vůli byla, což také jim bylo k záhubě. Než k jaké? Coť se zdá, laskavý čtenáři? Zdaliž snad přišel nenadále její pán s služebníky svými, a dopadna je, dal se do nich, ranil neb pomordoval je? Zdaliž přišel na ně rychtář a cizoložníky do žaláře pobral? Nic z toho se nestalo, než nětco jiného, mnohem hroznějšího. Poslyš. Nebyla to žádná živá pani, ale bylo mrtvé tělo nějaké zatracené ženy, v které byl sám ďábel, a ten sám je hejbal, ten z něho mluvil, ten, dokud se mu líbilo, je na oko krásné činil a ty nečisté milovníky mámil. Neboť potom, když se jich dosti namámil, místo krásné mladice ukázalo se přešeredné, smrduté, větším dílem shnilé a červy rozlezlé tělo, takže se všickni náramně zhrozili. A vtom hned jak pani, tak lokaj, ano, i ce|227|lé stavení se vším nábytkem v okamžení zmizelo a dva z těch mužů ďábel zadávil, třetí pak mezi jejich mrtvými těly v jednom smradlavém koutu města odpolu mrtvý zrána nalezen jest, kterýž předně pořádnému knězi z svých hříchů zkroušeně se zpovídal a potom to všecko, co se s ním a s jeho tovaryši dálo, jiným vypravoval.

Rovně též žalostivý konec byl jiného chlipného člověka od svrchu dotčeného kazatele (P. Henricus Engelgrave, dom. 15. post Pentec., § 2) takto vypsaný: Jeden mládenec, maje nezřízenou lásku k jedné klášterní panně, tak dlouho ji sobě namlouval, až ji na to namluvil, že jistou noc i hodinu sobě uložila, v které z kláštera uteci a s ním svou nešlechetnost provoditi měla. Nezanedbal příležitosti ke zlým věcem velmi bedlivý mládenec, ale určité |228| noci a hodiny ku klášteru pospíšil: k němuž když přišel, hle, kostel mimo naději otevřený a v něm věci velikého podivení hodné nalezl, neboť když do něho všel, spatřil dlouhé dva řady jakýchs neznámých mníchů, kteříž z jedné i z druhé strany mar uprostřed kostela postavených a fakulemi ze všech čtyr stran hořícími obklíčených sedíce, hodinky za mrtvé smutným hlasem říkali. Že mu pak to bylo velmi divno, přistoupiv k jednomu z nich a potrhv jej za sukni, ptal se ho, čí by to pohřeb byl a za koho by tak nepříhodným časem hodinky mrtvým říkali. Jemuž on odpověděl, že za něho samého. I jmenoval ho. Divil se tomu mládenec, a přistoupiv k druhému mníchu, o totéž se ho ptal a též tu opověd od něho dostal. Uslyšev pak již podruhé své vlastní jmeno a spatřiv ten smutný pohřební průvod, lekl se přená|229|ramně, a všecek se třesa, pospíšil z kostela jako z ohně. Ale hned jakž od kostelních dveří odstoupil, vskočili naň dva černí psi, kteříž nebyli než sami čerti z horoucího pekla, a jej před očima dotčené klášterní panny, která pro něj z kláštera vyjíti chtěla a tehdáž velmi příležitě ze zdi na něj se dívala, na kusy roztrhali. Jestližeť pak ještě zde na světě tak velikou moc nad chlipnými lidmi dostali pekelní katané, jaké míti nebudou v horoucím pekle, kdež takoví od tváři Boží dokonce zavrženi a ďábelské moci plně podrobeni budou? Kteréžto moci kdo nechceš zkusiti, hleď se zde nezřízené tělesné libosti více nežli vzteklého psa, štíra a hada štítiti.

Milovníče čistoty, Pane Ježíši Kriste, jenž si se proto z přečisté panny naroditi ráčil, abys nám na sobě pozůstavil příklad čistoty, rač mne od ducha smilné|230|ho vysvoboditi, abych nikdy nečistotou nehřešil a pro pomíjející rozkoš do věčného trápení se nedostal. Amen.

Panno nejčistší, Matko Boží, Maria, jenž si svou panenskou čistotou tak se Nejsvětější Trojici Boží zalíbila, že dcerou Boha Otce, matkou Boha Syna a nejmilejší chotí Boha Ducha svatého si učiněna, prosím tebe, orodůj za mne, ať nečistý duch nemá žádné moci nade mnou a žádné pokušení těla ať mne nikdý nepřivede k rozhněvání Pána Boha, abych pro oheň chlipnosti nemusil na věky hořeti ohněm pekelným. Vy též, všickni svatí a světice Boží, orodůjte za mne, ať tělesnému pokušení s pomocí Boží vždycky šťastně odolám a je přemohu. |231|

Pokuta nekajících hříšníků

[…] Jiní proto pokání nečiní, že nechtějí od tělesných rozkoší přesta|276|ti a se napraviti, kteříž potom z Božího dopuštění nešťastně umírají a spravedlivým Božím soudem do pekla odsouzení bývají, jako se Udonovi, někdejšímu arcibiskupu magdeburskému, ale toho důstojenství nehodnému, stalo. (Spec. exemp., dist. 9, ex. 175) Ten když se z mládi v Magdeburku učil liternímu umění, byv tak hrubě tupý, že nic pochopiti nemohl, všel jednou do chrámu svatého Mauricia a tam velmi vroucně prosil Matky Boží, aby mu ostrost vtipu a prospěch v literním umění od Pána Boha vyžádati ráčila. Vtom přišel naň sen a ve snách ukázala se mu královna nebes a řekla jemu, že netoliko ho velikým vtipem a uměním obdaří, ale také jemu předpovídá, že v témž chrámě někdy arcibiskupem bude. Od té doby ten jistý Udo s velikým všech podi|277|vením čím déleji, tim více v umění prospíval a potom také, jak mu předpovědíno bylo, arcibiskupem magdeburským zůstal. V kterémžto důstojenství ač se nejprvé ctně a chvalitebně choval, však potom změniv své dobré mravy, právě nešlechetný život před sebe vzal, arcibiskupské zboží mrhal a mrzké tělesné chlipnosti tak hrubě se podmániti dal, že bez bázně Boží a beze všeho studu s velikým pohoršením lidu netoliko s světskými, ale také s duchovními pannami nešlechetné obcování míval. Když pak to několik let pořád trvalo a žádné naděje napravení se neukazovalo, počal ho sám Pán Bůh napomínati a k dobrému vesti. Neboť když jedné noci s jednou nevěstkou nešlechetnost provodil, slyšán jest hlas z nebe, k němu takto řkoucí: |278|

Udo, nahřešils již dosti.
Pravímť, přestaň od chlipnosti.

Ale on, maje za to, že by mu to tak někdo navzdory říkal, zasmáv se, předce zlé žádosti hověl. Druhé noci, když opět tu nešlechetnost páchal, opět nebeský hlas totéž co prvé k němu volal, ale však ani tehdáž jeho srdce, k tělesným věcem příliš přilnulé, od chlipnosti odtrhnouti nemohl. Nastala třetí noc, a on po dvojím božským napomenutí nic se nenapraviv, zase páchal svou nešlechetnost: a tu již potřetí, ale s hroznějším než kdy prvé hřmotem řekl k němu hlas:

Udo, nahřešils již dosti.
Pravímť, přestaň od chlipnosti.

A tu, jsa hřmotem předěšen, počal sice trochu se báti Božího trestání a vzdychati, ale brzo potom na to zapomněl a života svého nepolepšil. Zatím jeden nábožný magdeburský kanovník jménem Fri|279|drich na kůru magdeburského kostela horlivě se Pánu Bohu nočním časem modlil, aby toho bezbožného arcibiskupa sám anebo napraviti, anebo potrestati ráčil. A vtom měl toto hrozné vidění: Předně strhl se vítr, kterýž všecka světla, co jich svrchu bylo v kostele, v okamžení zhasil. Pak přišli dva mládenci s dvěma voskovými svícemi, kteříž přistupivši k oltáři, jeden u jednoho, druhý u druhého boku oltáře se postavili. Po nich jiní dva se ukázali, z nichž jeden prostřel před oltářem zemi kobercem, na nějž druhý dvě zlaté sesle postavil. Potom šel jeden v způsobu statečného rytíře, nesa dobytý meč v ruce, a ten přišed doprostředku kostela, velikým hlasem volal: Všickni svatí, jejichžto těla v tomto chrámě odpočívají, vstaňte a poďte k Božímu |280| soudu! Po čemž hned se tu kdes vzalo veliké množství svatých obojího pohlaví, z nichž někteří byli v vojenském a jiní v biskupském oděvu. A ti všickni z jedné i z druhé strany kůru jeden každý podlé svého důstojenství se postavili. Po nich přišlo dvanácte apoštolů, mezi nimiž šel Kristus Pán, královskou korunu maje na hlavě a sceptrum v ruce, jemuž všickni hlubokou poklonu učinili. Když pak on se na jedné sesli posadil, s velikým komonstvem svatých panen přišla rodička Boží, kterouž hned Kristus Pán uctivě přivítal a jí na druhé sesli vedlé sebe posaditi se kázal. Všickni pak svatí poklonou ji uctili. Naposledy přišel svatý Mauricius, slavný vojenský hejtman, s celým svým houfem svatých vojáků a mučedlníků, kteříž všickni spolu před |281| Pánem Kristem na zem padše, jednosvorně takto volali: Spravedlivý soudce, rač souditi podlé své spravedlnosti Udona, bezbožného biskupa. A když povstali, řekl Kristus Pán: Přiveďtež ho sem. Ihned někteří z přistojících pro něho šli, a vzavše ho z lože od nevěstky, před Krista Pána jej přivedli. A tu hned svatý Mauricius vedl proti němu žalobu, řka: Hle, spravedlivý soudce, totoť jest ten bezbožný Udo, ne biskup, ale vlk, ne pastýř, ale nájemník, ne ochrance, ale zhoubce svého stáda. Toť jest ten Udo, kterýž dostav od Paní naší nejmilostivější ostrost vtipu, umění a biskupské důstojenství, těch dobrých věcí ke zlému a k nešlechetnosti užíval, kostelní statky marně utrácel, lidem zlý příklad na sobě dával, hanebné chlipnosti také s chotěmi tobě |282| slibem čistoty zavázanými provozoval a po trojím zázračném napomenutí se napraviti nechtěl. Sudiž ho a tresciž ho nyní, spravedlivý soudce. I řekl Kristus k svatým: Co se vám zdá o tomto člověku? Načež svrchu dotčený rytíř řekl: Hodenť jest smrti. Totéž jiní svatí soudili. Potom Kristus Pán vzdal naň ortel, aby byl sťat. A tu hned ten rytíř měl se k jeho stětí, ale jeden z svatých zastavil ho, řka, aby trochu poshověl, dokavad by velebná svátost od něho vzatá nebyla. I udeřil ho rytíř několikrát pěstí za krk a on pokaždé jednu posvěcenou, však neřádem pokálenou hostii z svých ust do kalicha vyplil, kteréž Panna Marie s uctivostí vzala, pěkně umyla a umyté spolu s kalichem na oltář postavila. Potom ten rytíř toho bezbožného Udona |283| sťal, po jehožto stětí všickni svatí s Pánem Kristem v okamžení zmizeli. Fridrich pak, an se byl na to ne ve snách, ale opravdově a očitě díval, zůstav sám v kostele plný strachu, hledal světla, a když je nalezl v jednom otevřeném sklípku, všecky lampy v kostele rozsvítil. Pak ohroziv se, přišel k tomu místu, kde ten soud držán byl, a spatřil, že kalich s hostiemi skutečně na oltáři stojí a Udonova hlava, daleko od těla odmrštěná, leží na zemi, zem pak že opravdově je pokropená krví. Když pak bylo ráno, svolav všecko kněžstvo a mnoho světských lidí, dal otevříti kostelní dvéře, a ukázav jim mrtvé tělo Udonovo bez hlavy, všecko to, což mu v noci ukázáno bylo, jim vypravoval.

Téhož dne jeden jeho kaplan, jménem Brundo, ve snách viděl |284| mnoho čertů s troubami a s bubny i s rozličnou zbraní spolu se scházeti, z nichž jeden, kterýž se zdál býti vyšší a nad jiné hroznější, na připraveném sobě trůnu se posadil. Brzo potom druhý houf se přibližoval, z něhož někteří, napřed přiběhše, křičeli: Ustupte, ustupte, hle, Udo, nám nejmilejší kníže, se přibližuje. A tu hned v patách jiní čerti nešťastného Udona ohnivým řetězem za krk uvázaného přivedli k svému knížeti, jejž kníže ihned přivítalo těmito slovy: Vítej, milý hoste, výborný obhájce a rozmnožiteli našeho království. Odměnímť se tobě i všem věrným přátelům našim podlé jednoho každého zasloužilosti. A když Udo mlčel jako peň, Satan k přistojícím řekl: Ustalť tento náš miláček od cesty, slušíť, aby se posilnil. I dejtež mu jísti. Tu hned pekelní ho|285|lomci cpali mu přes moc do tlamy šeredné žáby a hady a místo nápoje nalili mu rozpálené síry. Potom poručil Satan, aby ho vedli do knížetcí lázně. Byla pak tu blízko ohnivá studnice víkem přiklopená, z kteréž jak bylo sňato víko, vystoupil oheň vysoko až do nebe a vůkol všecko napořád popálil. I uvrhli ho do té studnice, a když byl po celém těle naskrz propálen, takže byl plný ohně jako rozpálené železo, tu jej vytáhli ven a před oči svého knížete přivedli. Na nějž kníže pohlédše, posmišky takto k němu řeklo: Viď, že ti naše lázeň byla dosti teplá a rozkošná. Tehdy Udo počal hrozně zlořečiti, řka: Budiž zlořečen Bůh, kterýž mne stvořil! Budiž zlořečená země, kteráž mne nosila! Ať jsou zlořečeni rodičové mojí, |286| kteříž mne zplodili! Zlořečeno buď všecko stvoření jak na nebi, tak i na zemi! Tedy všickni ďáblové spolu s knížetem svým rukama plesali a prokřikovali: Věru, tento dobře se pro nás hodí, poněvadž tak hezky umí náš žaltář zpívati. I posaďmež ho mezi nejpřednější zatracence. A vtom všickni spolu, outok naň učinivše, mrštili ním do nejhlubší pekelné propasti s tak velikým hřmotem, jako by se všecka země se všemi městy a skalami na kusy roztrhla. Což vida dotčený kaplan, bál se náramně a zvláště když kníže temností, ukázav naň prstem, k jiným čertům řekl: Hleďtež, aby nám tento kněz, an se na nás dívá, nevydřel se z klepet. Bylť on povědom Udonových kousků a dopomáhával k nim, a protož hoden jest, aby za svým pánem táhl do pekla. Když pak |287| čerti rukama naň sáhali, aby jej vzali, probudil se ze sna, jsa tak hrubě předěšen, že velikým strachem té noci ošedivěl, a přijeda potom do Magdeburku, když pána svého mrtvého nalezl, všecko své noční vidění jiným vyjevil.

Měšťané pak, uslyšavše obě ty přehrozné věci, velice se lekli, a mrtvé Udonovo tělo beze vší poctivosti z města vyvezše, daleko za městem do jakés louže je vhodili. Ale divoká zvířata, rychle přiběhše, vytáhla je, rozsápala a rozkousala a okolním sedlákům škody dělala. Pročež oni, uradivše se, kusy toho proklatého těla spálili a prach z nich do řeky vysypali. Divná věc! Od té doby, jak se to stalo, všecky ryby z řeky do moře odplouly a teprva po desíti letech, když po ty časy mnoho modlení, poutí a dobrých skutků k ukrocení |288| Božího hněvu vykonáno bylo, se navrátily. Na památku toho přehrozného skutku Udonova krev, která když byl sťat, z jeho těla vytekla, tak hluboce se do bílého mramoru vpila, že ji nelze setříti. Býváť pak na témž místě, kde se to stětí stalo, rozprostřen koberec, kterýž při svěcení nových biskupů odnesen bývá a ukazovává se jim to přehrozné znamení Boží pomsty, aby hleděli lépe nežli Udo na světě živi býti a takové pomsty sobě nezasluhovati. Ó hleďmež všickni aspoň myslí začasté na to místo, a uvažujíce hroznou pomstu Boží, varůjme se chlipnosti, pakli kdy předce z křehkosti prohřešíme a bude nás Pán Bůh k pokání napomínati, nezatvrzůjmež svých srdcí, abychom jako Udo a jemu podobní nekající hříšníci věčně nezahynuli. |289|