Vydání všech tří skladeb je pořízeno podle zásad zpracovaných pro edici Památky starší české literatury v nakladatelství Academia. Jak v případě Ezopových bajek, tak pokud jde o Katonova dvojverší a Radu otce synovi, volíme jeden rukopis, který se jeví jako relativně nejméně porušený, a ten bereme za základ vydání. Podle dalších dochovaných rukopisů daného díla emendujeme výchozí text jen na takových místech, která byla zjevně písařem vydávaného rukopisu porušena, a tato místa zaznamenáváme v následujících textově kritických poznámkách.

Nepokoušíme se rekonstruovat původní znění, protože zejména z jazykového hlediska to není možné. Problém spočívá v tom, že památky jsou zachovány v opisech, které jsou mladší nežli původní znění památky. Jak to bylo u středověkých písařů obvyklé, vnesli i písaři našich památek do textu hláskoslovné a tvaroslovné úpravy, které odpovídaly jejich jazykovému úzu. Celkově je možno konstatovat, že jazyk všech tří památek v jejich původním znění zřejmě odpovídal stavu jazyka doby jejich vzniku, tak jak je popsán nově Arnoštem Lamprechtem, Dušanem Šlosarem a Jaroslavem Bauerem v Historické mluvnici češtiny (Praha 1986, zejména s. 63–125), dochované znění je však do jisté míry modifikováno (podrobně tyto modifikace pro Katonova dvojverší popsal Adolf Patera v transliterovaném vydání Svatovítského rukopisu v Památkách staré literatury české IX, Praha 1886, s. XIn.).

Obecně pro vydávané texty platí, že jsou v rukopise psány in continuo, tj. nezachovávají rozdělení do veršů. Dobovému charakteru zápisu odpovídá dále to, že není vyznačena kvantita a že rukopisy nemají interpunkci podle dnešního úzu. Podobně dnešnímu úzu neodpovídá psaní velkých písmen. Všechny tyto odchylky od dnešních pravopisných zvyklostí upravujeme, a protože jde o zásahy ryze formální, nezaznamenáváme je v textově kritických poznámkách. Upravujeme dále nenáležité zdvojování souhlásek, nenáležitou jotaci a psaní s/z, které uzpůsobujeme dnešním pravopisným zásadám.

Na druhé straně neupravujeme kolísání, které do souhláskové oblasti proniklo konfrontací dvou jazykových norem (normy autora a normy písaře), zejména pokud jde o nedůsledně provedenou diftongizaci ó v uo, přehlásku u v i a úžení ie v í.

S ohledem na dnešního čtenáře rozepisujeme zkratky, původní znění v textově kritických poznámkách rovněž neuvádíme.

Vzhledem k tomu, že se nepokoušíme rekonstruovat původní znění textu, neuvádíme v textově kritických poznámkách ani varianty dalších rukopisů (věcné a jazykové), pokud neslouží emendaci chybného čtení vydávaného rukopisu.

jsou dochovány ve sborníku hraběte Baworovského, uloženém nyní v Národní knihovně ve Varšavě. Vydal jej jako celek (včetně Ezopa) Jan Loriš (Sborník hraběte Baworovského, Praha 1903). Vedle úprav uvedených v textově kritických poznámkách upravujeme bez zaznamenání zdvojené souhlásky typu: vha§§y, ma§§o, ca§§y, winniti a nenáležitou jotaci po l (milie, zlie). Základní rysy českého zpracování jsou postiženy ve sborníku Antika a česká kultura (Praha 1978, s. 61–65).

jsou dochována v šesti rukopisech:

1. Svatovítský z 2. poloviny 14. stol. (S),

2. Univerzitní XVII F 50 z roku 1409 (U¹),

3. Univerzitní VIII B 11 z 1. čtvrtiny 15. stol. (U²),

4. Muzejní, pův. Neuberský 85 z 2. poloviny 15. stol. (N¹),

5. Muzejní, pův. Neuberský 35 z poloviny 15. stol. (N²),

6. Brněnský z konce 15. stol. (B).

Při označení rukopisů užíváme písmenných symbolů, uvedených v Paterově vydání Svatovítského rukopisu (edice Památky staré literatury české IX, Praha 1886). Rozbor díla podal J. V. Novák (Listy filologické 42, 1915, s. 354–369), jeho literární hodnota je charakterizována ve sborníku Antika a česká kultura (Praha 1978, s. 58–61).

Za základ vydání volíme rukopis S, který je jednak nejstarší, jednak po jazykové i věcné stránce se jeví jako relativně nejbližší předpokládané podobě původního znění. Například již prvý latinský text (verše 32–35) je v S úplný, kdežto v dalších rukopisech je jen naznačen incipitem apod. Na místech, která jsou v rukopise porušena nebo vynechána, doplňujeme text podle znění, v němž se shodují nejméně dva další rukopisy (N¹, N², U¹, U², B).

je zapsána ve čtyřech rukopisech, a to:

1. Lobkovickém z let 1395–1410 (R),

2. Univerzitním asi z roku 1409 (U),

3. Petrohradském (později označovaném též jako Leningradský) z roku 1403 (P),

4. Muzejním z 50. let 15. stol. (M).

Při označení rukopisů užíváme symbolů zavedených v Paterově edici Rady otce synovi podle Petrohradského rukopisu (Časopis Muzea Království českého 66, 1892, s. 393–394). Text druhé redakce (M) vydal F. Frank (Listy filologické 20, 1892, s. 182–197).

Podle závěrů J. Hrabáka (ve sborníku Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 397–404) představuje Muzejní rukopis druhou redakci textu, a je tedy spíše dokladem o dalším životě díla. Ze zbývajících tří rukopisů první redakce je patrně nejstarší rukopis R, který však není úplný (zachycuje jen o něco více než 300 veršů). Ze srovnání rukopisů U a P vyplývá, že v U je lépe dochován smysl textu (například verš 35 podle znění P nedává smysl) a struktura verše a tento rukopis také nemá tak výrazné zásahy do předpokládané jazykové podoby díla (například změna ie v í).

Proto volíme za základ vydání znění U a porušená místa upravujeme pokud možno podle znění R (vzhledem ke stáří rukopisu), popřípadě podle P.