Četba středověké literatury vyžaduje znalost informací, které pro dnešního čtenáře nejsou zcela běžné, ale bez nichž nelze dílo starší literatury dobře pochopit. Především je nutno si uvědomit, že ve středověké literatuře neexistovala pevná hranice mezi krásnou a naukovou literaturou. Literatura byla do značné míry chápána jako celek a charakter konkrétního literárního díla vyplynul z jeho dominantní funkce. V podstatě každé dílo mělo svou funkci estetickou, informativní a formativní a záleželo jen na tom, kterou funkci se rozhodl autor díla akcentovat.

Druhým určujícím rysem středověké literatury bylo směřování k alegorickému reflektování skutečnosti. Neznamená to, že by v této době neexistovala díla zachycující skutečnost přímo (patřily k nim například kroniky), ale podíl děl s alegorickým zaměřením byl podstatně vyšší a vnímatelé díla byli mimo jiné alegorickým způsobem vykládání biblického textu připraveni k tomu, aby hledali skrytý smysl díla.

Orientaci dnešního čtenáře ve středověkém literárním textu ztěžuje konečně i to, že se systém středověkých literárních žánrů odlišoval od dnešního genologického systému, a zároveň to, že označování žánrů bylo v řadě případů synkretické. Znamenalo to, že pod jedním názvem se slučovala díla různého charakteru a s různou funkcí. Například názvu kronika nebo historie bylo možno užít pro jakékoliv dílo, jehož děj se odvíjel v čase, tedy nejen pro dílo historiografické v užším smyslu, ale také pro vyprávění beletristického příběhu apod.

Tyto skutečnosti je třeba mít na vědomí, přistupujeme-li k četbě památek toho druhu, jako jsou Ezopovy bajky, Katonova dvojverší a Rada otce synovi. Spojuje je jejich dominantní funkce, směřující k formování vnímatele v morálním smyslu, tj. funkce didaktická, ale zároveň tato díla představují tři různé možnosti, jak k realizaci této funkce přistupovat. Ezopovy bajky jsou dílo alegorické, které na základě krátkých příběhů formuluje mravní zásady, spojující morální hodnoty antiky s principy křesťanské morálky. Z morálních principů antiky vycházejí také Katonova dvojverší, ale na rozdíl od Ezopa se již vzdalují žánru zvířecí bajky, dnes chápanému jako beletristický žánr, a oslovují vnímatele přímo ve formě morálních sentencí. Rada otce synovi je rovněž založena na přímém oslovení vnímatele, ale je koncipována odlišně od Katonových dvojverší. Představuje vlastně svébytnou podobu ve středověkém žánrovém systému oblíbeného dialogu, ovšem jde o dialog, v němž jedna strana (otec) formuluje zásady rytířského kodexu cti a druhá strana (syn) se jeví jen jako pasivní posluchač, přijímající rady. Je to postup, který ve středověké literatuře nebyl nijak neobvyklý, například v Nové radě Smila Flašky z Pardubic je král (Lev) rovněž pouhým posluchačem rad, které mu uděluje sněm zvířat při jeho nástupu na trůn.

Dnešního čtenáře by konečně nemělo mýlit ani to, že tato didaktická díla využívají verše. Využití verše jako výrazového prostředku beletrie (dnes dokonce převážně jen lyrické poezie) je jev podstatně pozdější. Ve středověku bylo běžné využití verše bez ohledu na žánrovou povahu díla a jeho funkci, takže veršovaná byla nejen díla beletristická, ale také tvorba, kterou bychom z dnešního hlediska mohli chápat jako naukovou, a přirozeně byly běžné i veršované spisy didaktické povahy.

Jestliže si čtenář tyto zvláštnosti dobře uvědomí, má možnost proniknout do textu středověkého literárního díla hlouběji nežli v případě, kdy je mechanicky konfrontuje se současným způsobem vnímání, založeným v mnoha rysech na odlišném pojetí charakteru a funkce literární tvorby, které vyplývá z jiných estetických principů, nežli byly principy středověké estetiky. Proto se jevilo nutné čtenáře s těmito specifickými rysy středověkých děl stručně seznámit.

Katonova dvojverší i Ezopovy bajky představují literární díla, jejichž početné opisy i různá zpracování procházejí celým středověkem a tvoří i součást renesanční literatury. Vzhledem k tomu, že se obou textů využívalo ve školách jako učebnic, můžeme právem předpokládat, že jejich znalost byla mezi vzdělanými čtenáři obecně rozšířena. Bylo proto přirozené, že vznikly pokusy převést je do národního jazyka a zpřístupnit je tak širšímu publiku. V české literatuře jsou prvé pokusy tohoto druhu zaznamenány již ve 14. století.

I

Bajka jako rozsahem drobný literární žánr, který mohl mít jak prozaickou, tak veršovanou formu, byla oblíbena již v antické literatuře, protože dávala možnost obrazným způsobem vyjádřit stanovisko k morálním principům a zejména k jejich porušování jak v individuálním životě, tak v životě společnosti. Takto formulované výhrady k nedostatkům morálky přinášely ovšem pro autora bajky jisté nebezpečí ze strany těch, kteří zaujímali ve společnosti klíčové postavení a do značné míry podobu soudobé morálky ovlivňovali. V některých případech ani nebylo možné přímo vyjádřit negativní hodnocení takových představitelů společenského života, jako byl například panovník, a proto dostávala bajka alegorickou povahu bajky zvířecí, v níž jednotlivá zvířata zastupovala představitele středověké společnosti. Svou povahou tak je bajka součástí didakticky zaměřené literatury, vlastní celému vývoji literatury evropské, ale i mimoevropské (například indické).

Mezi nejoblíbenější bajky patřily již v 6. století př. Kr. Ezopovy bajky. O jejich autorovi se v antických zprávách uvádí, že byl původem Fryg a žil jako otrok na Samu. Podle literární tradice byl mrzák. Psal řecky a stal se představitelem lidového díla Život Aisópův, v němž byly již zaznamenány některé bajky, za jejichž autora byl považován. Ezopovy bajky se postupně staly součástí celé evropské literární tradice. Dochovány jsou však až v podobě sborníků byzantského období. Veršovanou podobu dal bajkám v řeckém znění koncem 2. století po Kr. Babrios. Pro středověk bylo významné latinské veršované zpracování, které v první polovině 1. století po Kr. pořídil Phaedrus; z jeho díla (mělo patrně rozsah patnácti knih) se zachoval jen nepříliš rozsáhlý výbor. Především však podobu Ezopových bajek ve středověku spojujeme s prozaickým zpracováním Romulovým, které se formovalo od 5. do 7. století po Kr., a se zněním označovaným jako Anonymus Neveleti, které vzniklo zpracováním prvých tří knih prozaického znění Romulova a má veršovanou podobu. Anonymus Neveleti, pocházející z 12. století, má rozsah 60 až 62 bajek a již tím připomene české znění Ezopových bajek ze 14. století.

Toto české znění bývá datováno do první čtvrtiny 14. století, nepochybně především pro určité shody mezi tímto zněním bajek a staročeskou veršovanou Alexandreidou.

Některé shody jsou skutečně nepopiratelné. Čteme-li například v 59. bajce dvojverší (v. 3455–3456):

připomene nám jistě dvojverší z počátku Svatovítského zlomku staročeské veršované Alexandreidy (v. 5–6):

V tomto případě je jistě nutno připustit i možnost, že jde o topos, vyplývající ze středověkého výkladu textu čtverým možným způsobem (historickým, alegorickým, anagogickým a tropologickým), který byl uplatňován například při výkladu bible; nicméně podobně (i když vzdáleněji) připomene Alexandreidu také následující dvojverší Ezopových bajek (v. 821–822):

srovnatelné s prvou radou Aristotelovou Alexandrovi, a mohli bychom samozřejmě uvést i další shody v lexiku, v pojetí rýmu apod.

Nebylo by však věcně správné tyto shody přeceňovat. Na mnoha místech českého znění Ezopových bajek můžeme číst formulace, které svědčí o orálním pojetí těchto bajek. Na své posluchače, nikoliv na čtenáře, se autor českého znění obrací například verši:

V jednom případě se dokonce může uvažovat o tom, zda ve smyslu jednoho z významů slova „pěnie“ nepočítal autor s hudebním doprovodem přednesu, napsal-li:

V každém případě je však možno mít za prokázané, že Ezopovy bajky patřily k orální poezii, podobně jako k nim patřila také staročeská veršovaná Alexandreida. Jakmile si tuto skutečnost uvědomíme, vyvstává nutnost odlišit, co v Ezopových bajkách mohlo být převzato nebo formulováno pod vlivem Alexandreidy, a co představuje okruh společných míst (topoi, loci communes), která v recitační poezii v podobě ustálených veršů i víceveršových útvarů putovala z díla do díla. Tím by ovšem datace Ezopových bajek, založená na přímé souvislosti s Alexandreidou, byla do jisté míry zpochybněna.

Ostatně kdybychom postupovali na základě takto pojatého srovnání, mohli bychom dospět k závěru, že Ezopovy bajky vykazují také výrazné shody s kurtoazní lyrikou, čteme-li například (v. 2682–2685):

nebo sledujeme-li vylíčení turnaje v 59. bajce souboru. Pak bychom museli dataci posunout podstatně dále od vzniku Alexandreidy. Jedna shoda tedy zpochybňuje druhou a její význam pro dataci vzniku památky.

Potíž spočívá v tom, že nemáme zachovánu původní podobu díla (zejména ne po jazykové stránce), protože zápis ve Sborníku hraběte Baworowského pochází až z roku 1472, tj. z doby o více než století mladší. Přesto však je zde jistá možnost, vyplývající z přístupu českého autora k předlohovému textu Anonymus Neveleti, konfrontovanému zřejmě i s prozaickým zněním Romulovým.

Autor českého znění přistupoval k předlohovému textu tak, jak bylo ve středověké literatuře zvykem – tvůrčím způsobem. Chtěl jistě latinské znění přetlumočit co nejvěrněji, ale svůj úkol chápal zároveň jako transpozici původního díla do svého společenského a kulturního prostředí. Proto o sobě mluví jako o „skladateli“ (v. 3473), tj. jako o tom, kdo něco vytvořil, a proto také jednoznačně sám vstupuje do převáděného latinského textu.

Podle Prudentiovy Psychomachie a patrně s přihlédnutím k německé skladbě Der Pfaffe Amis, jejímž autorem je rakouský básník první poloviny 13. století Der Stricker, líčí autor českého překladu v úvodu zápas Lakomství a Ctnosti, kterým vyjadřuje lítost nad soudobou nevážností k literatuře. Nejde však jen o tento úvod, který byl již v dosavadní literatuře o Ezopovi mnohokrát připomenut, ale především o drobnější autorovy vstupy, v nichž proti neosobnímu znění latinské předlohy, kterou na četných místech vedle českého znění cituje, zaujímá osobní postoj. Tak je tomu například ve verších 810–815, kde je latinská formulace neosobní:

kdežto české znění je stylizováno v prvé osobě:

V závěru českého textu dokonce jeho autor staví svou osobní zkušenost nad smysl předlohového textu, když uvádí (v. 3461–3464):

žeť sem lest světskú lépe zvěděl.

Rozšiřování (amplifikace) latinského textu vsuvkami českého skladatele není sice příliš časté, ale zákonitě se objevuje na těch místech, která souzněla s autorovou životní zkušeností. Podobně jako u t. ř. Dalimila se jako nejnaléhavější zkušenost jeví vztah českého prostředí k cizozemcům. Český skladatel na tuto negativní zkušenost naráží dokonce dvakrát. Poprvé v 9. bajce (O tistě těhotné, v. 602–605):

Druhý doklad je pak ještě významnější. Toto místo zní velmi příznačně (v. 2364–2365):

Jde o bajku o netopýrovi, který se dal na stranu zvířat a zradil ptáky. Je však ptáky vedenými orlem poražen, potrestán a odsouzen k tomu, že smí létat jen v noci a ve dne je bezbranný. V závěrečné moralitě se sice objevuje myšlenka o člověku, který chce sloužit dvěma pánům (ta je také v latinském textu), v pojetí českého skladatele však nejde o službu dvěma pánům, ale o člověka, který slouží nepříteli proti vlastním lidem.

Známe-li sklon středověkých autorů konstruovat text tak, aby vedle doslovného významu měl ještě význam alegorický, a víme-li, že tento alegorický význam je třeba hledat v místě průniku doslovného a alegorického plánu díla, naskýtá se otázka, zda bychom tuto pasáž nemohli alegoricky vyložit. Jasně totiž ukazuje k českému králi, který sloužil cizozemcům a byl za to českou šlechtou kritizován – k Janu Lucemburskému. Shod je zde ovšem více – paralela slepého Jana Lucemburského a netopýra, který je ve dne slepý, i víra v orla (orlici?), připomínajícího znak Moravy. V dané době byl moravským markrabětem Karel IV., který si na rozdíl od Jana Lucemburského počínal tak úspěšně, že dokonce vzbudil žárlivost svého otce, a byl proto odvolán do Itálie. Není vyloučeno, že právě k němu se mohly upírat naděje českých pánů, tak jak to vyjádřil český skladatel Ezopových bajek. Pokud bychom tuto možnost připustili, mohli bychom vznik českého textu datovat přesněji, a to na léta 1342–1346 (od oslepnutí do smrti Jana Lucemburského, kdy Karel IV. stále ještě alespoň nominálně byl markrabětem moravským).

Datace založená na hypotéze tohoto druhu není nikdy nesporná, ale posunutí vzniku českého znění Ezopových bajek do čtyřicátých let 14. století by lépe vysvětlilo i zjevné analogie s formulacemi dvorské milostné poezie, aniž by oslabilo možnou vazbu na skladby typu Alexandreidy, poněvadž se tyto vazby objevují ještě u rytířské epiky druhé poloviny 14. století.

Nebylo by jistě správné, kdybychom se podle citovaných míst domýšleli, že český skladatel Ezopovy bajky podstatně přepracoval. Naopak, snažil se o pokud možno přesné vystižení latinského originálu, spíše ještě o vystižení smyslu předlohového textu, jak dokládají například v. 1027–1032:

Jeho snaha o přesnost jde dokonce tak daleko, že místa, která považoval za základní pro pochopení smyslu bajky, zaznamenával nejen v české podobě, ale také latinsky (šlo zejména o závěrečné morální pointy, ale i o morální sentence uvnitř textu jednotlivých bajek).

Nechtěl tedy latinský text přepracovat, ale pokusil se jej transponovat do politické reality své doby, odstranit vzdálenost abstraktní morálky Ezopových bajek od životní reality, která se Ezopovým ušlechtilým zásadám podstatně vzdalovala.

Pozoruhodná je i slovesná stránka staročeského zpracování Ezopa. Jeho anonymní autor kladl zřejmě důraz na živé a dramatické pojetí vyprávěných příběhů a využil k tomuto cíli jak přímé řeči (místo nepřímé řeči latinské předlohy), tak rétorických prostředků, jako je apostrofa nebo řečnická otázka. Jeho jazyk je lexikálně bohatý a promyšleně koncipovaná větná skladba mu dovoluje adekvátně postihnout i složitost latinských formulací. Ve shodě s celkovým zaměřením díla však autor neusiloval, jak by se mohlo zdát, o vytvoření ryze exkluzivního a po jazykové stránce náročného celku. Naopak najdeme místa, která připomenou lidové rčení a také přísloví, takže můžeme předpokládat, že se autor překladu sice snažil včlenit svým dílem na vysoké úrovni do české literatury evropsky proslulou památku, ale že zřetel k širšímu posluchačskému a popřípadě čtenářskému publiku ho vedl ke snaze vytvořit literární text, který by byl s to působit i mimo okruh tehdejších vzdělanců, kteří ostatně mohli poznávat a poznávali Ezopa v latině, jež jim byla běžně srozumitelná.

II

Česká podoba Katonových dvojverší jeví při podrobnějším rozboru jiné zaměření, ačkoliv latinské znění obou skladeb vykazuje v mnoha ohledech podobný osud. Také Katonova dvojverší jsou v podstatě dílem anonymním. Tradicí byla sice připisována Marku Porciu Catonovi, nazývanému Censorius pro přísnost morálních zásad, které prosazoval ve své době (žil v letech 234–149 př. Kr.), ale jeho autorství Katonových průpovědí je dnes odmítáno, i když víme, že Cato sám byl literárně činný. Má se za to, že tato moralistní dvojverší jsou dílem neznámého autora a vznikla ve 2.–4. století po Kr. V českém prostředí byla latinská Katonova dvojverší známa již v době Kosmově a ve druhé polovině 14. století a na počátku 15. století jsou prokázány přímo jejich opisy českého původu. Podobně jako u Ezopových bajek trval zájem o toto dílo také za humanismu a renesance a dokonce ještě v baroku.

S Ezopovými bajkami spojuje Katonova dvojverší po formální stránce ještě jeden znak – paralelní záznam latinského a českého textu (u Ezopa jde jen o části textu, v Katonových dvojverších o texty celé). Právě tato částečná a úplná citace ukazuje na rozdílné důvody využití latinského textu. Zatímco v Ezopových bajkách vidíme v paralelním užití části latinského a úplného českého textu zdůraznění základních myšlenek pro posluchače, paralelní zapsání celých latinských textů Katonových dvojverší vedle českého znění počítalo mimo jiné se vzdělaným čtenářem, jemuž měla být dána možnost obě znění konfrontovat.

Jsou zde však určité nezanedbatelné rozdíly. Zatímco autor českého znění Ezopových bajek měl vcelku za samozřejmé, zasáhne-li do latinského textu tam, kde považoval za potřebné uplatnit svou životní zkušenost, český zpracovatel Katonových distich byl po této stránce úzkostlivější. V závěru svého díla se obrací ke čtenáři a omlouvá se slovy (v. 1625–1628):

Pozoruhodné však je, že v předcházejících verších neuvažuje o správnosti zkracování textu (abreviace) a jeho rozšiřování (amplifikace) z hlediska věcných zásahů, ale pokud jde o veršovou výstavbu, když uvádí (v. 1613–1624):

Autor českého znění tedy upozorňuje na to, že vzhledem k možnostem české versifikace tlumočí latinská elegická disticha kratšími (osmislabičnými) českými verši. Jde mu tedy o nedodržení veršové formy, nikoliv o věcné zásahy do textu. Výsledkem tohoto přístupu k latinské předloze je české znění, které směřuje v zásadě k sevřenosti výrazu, projevující se mimo jiné i podstatně větším množstvím veršových přesahů ve srovnání s Ezopovými bajkami.

Přes toto soustředění na formální problémy českého znění najdeme také v Katonových dvojverších snahu o transpozici díla do nového společenského a kulturního prostředí, je to však jiná transpozice nežli u Ezopových bajek.

Neznámý autor českého znění na jedné straně odmytologizovává latinský text. Tuto skutečnost můžeme ověřit v partiích, kde je v rukopise zapsán latinský text i jeho česká podoba zcela jednoznačně. Tak ve verši 1436 mizí Venuše a Bacchus z latinského znění a nahrazuje je smilstvo s vínem, odstraňovány jsou dokonce i narážky na řeckou a římskou mytologii, jako například narážka na boha, „qui partem spectat utramque“, jímž byl římský bůh Janus (v. 876). V českém znění tato část dvojverší prostě není převedena. Jinde je Venuše (v. 1256) pojata jako „žádost tělesenstvie“ (v. 1258) apod.

Souběžně s demytologizací latinského textu se však projevuje rys, uplatňující se ještě výrazněji – christianizace. Týká se jak jednotlivých interpolací, tak smyslu celých rad. V některých případech bychom tyto zásahy českého zpracovatele mohli snad zařadit do roviny čistě formální, tj. jako složku, která měla sloužit k dodržení pevné podoby šestiveršového útvaru, jejž český autor pro své zpracování zvolil. Tak by tomu mohlo být například ve verši 328, kde je vloženo rčení „črt jej udav“, doplňující verš na potřebný počet slabik. Jestliže je však latinské dvojverší (v. 402–403):

v češtině pojato tak, že se nemusí bát smrti člověk dobrý, ten, kdo směřuje k Bohu, ale jen ten, kdo žije v hříchu, pak zde máme jasný doklad o zcela křesťanském vztahu autora českého znění ke smrti. Ne vždy je zásah takto strukturální povahy. Na jiných místech můžeme najít jen jednotlivé motivy založené na křesťanství, například motiv ďábla ve verši 1261 („jež činí ďáblu kochánie“), ale ani strukturální zásahy do pojetí rady nejsou zcela ojedinělé. Například ve verších 1399–1407 proti latinskému znění, v němž jde jen o to, že i v neštěstí má člověk doufat v možnost změny k lepšímu, stojí znění české, které chápe zlo jako cestu k vykoupení. Podobně úplnou změnu zjišťujeme v pojetí „oběti“ (v. 1291–1299), v chápání významu „milosti boží“ (v. 1366–1371) atd.

Také Katonova dvojverší představují tedy transpozici latinského textu do středověké reality Čech, ale transpozici jinou nežli Ezopovy bajky. Jak jsme se pokusili ukázat, Ezopovy bajky jsou transpozicí politickou, Katonova dvojverší usilují o transpozici filozofickou a teologickou. Tento rozdíl je zcela přirozený. Konkrétní příběhy bylo možno snadněji spojit s neméně konkrétní životní skutečností, abstraktní rady pochopitelně podněcovaly spíše k abstraktní teologické a filozofické substituci antických představ křesťanskými zásadami.

Právě proto, že si český autor zřejmě uvědomoval jistou abstraktnost morálních zásad v Katonových dvojverších, snažil se alespoň ve výrazu o konkrétnější a názornější formulaci. Někde mu k tomu postačilo nahradit latinské „iudex“ středověkému člověku srozumitelným „rychtář“, jinde český zpracovatel sáhl k celému příměru (v. 1581–1582):

který ilustruje obecnou zásadu, že se člověk má včas držet dobrého. Tento příměr je vložen dokonce i za cenu toho, že je porušena šestiveršová podoba rady, a opakuje se dvakrát za sebou v poněkud pozměněné podobě. Výrazem úsilí o pregnantnost výrazu je jistě i převod latinského sousloví

dvojverším

Pronikání středověkých reálií dokládá i vložený verš:

který stojí proti latinskému znění, obsahujícímu napomenutí, abychom se neradovali ze smrti špatného člověka, protože umírají také lidé dobří.

Pozoruhodné je i pronikání kategorie pravdy, která představovala základní kategorii českého filozofického a teologického myšlení jak ve druhé polovině 14. století, tak zejména v 15. století. Latinské znění uvádí:

(v. 1095),

české znění však nahrazuje výraz „neuvěřitelné“ v podobě:

V tomto pojetí se do textu interpoluje středověká dvojice protikladů „pravda“ a „báseň“, tak jak ji najdeme vysvětlenu například na počátku Nové rady Smila Flašky z Pardubic jako to, co je vymyšlené, nepravdivé, nahrazující latinskou dvojici „podivuhodné“ proti „neuvěřitelnému“, „fantastickému“.

Autor českého znění se však nepokoušel pouze latinský text konkretizovat, spojit jej se středověkými reáliemi a středověkými myšlenkovými kategoriemi. V některých případech považoval za nutné podat vlastní výklad, osvětlující převod latinského textu. Například proč je třeba bát se nejvíce člověka, vysvětluje formulací:

Máť chytrosti, křivdy dosti,

nade všě stvořenie přědosti (v. 1271–1272),

kterou v latinské předloze nenajdeme.

Je však třeba připustit i to, že se autor českého znění v některých případech nevyvaroval posunů, které nejsou věcně ani formálně motivovány a které patrně vyplynuly z ne zcela přesného pochopení latinského textu. Svědčí o tom převedení latinského „mors, corporis umbra“ (v. 1500) dvojverším:

Ze smrti jako stínu těla se zde stává smrt, která následuje stín těla. Nelze však souhlasit s míněním J. V. Nováka, že český zpracovatel častěji nepochopil svou předlohu. Většina odchylek se dá vysvětlit záměrem autora českého znění, který lze vyjádřit pojmy demytologizace, christianizace a konkretizace.

Nicméně je nutné do jisté míry přijmout starší zjištění, že překladatel Katonových dvojverší projevil přece jen menší stylistické schopnosti, nežli překladatel Ezopových bajek a že se do značné míry úzce přidržoval své latinské předlohy. Odchylky vznikly, jak jsme ukázali, zčásti nepochopením latinské předlohy, zčásti její záměrnou aktualizací, která sice prokázala, že autor českého znění zvládl na potřebné úrovni ustálené postupy středověké poetiky, ale že nedosáhl zároveň tvůrčího přístupu k latinskému textu, který byl vlastní právě zpracovateli Ezopových bajek.

Je však třeba si uvědomit, že na rozdíl od Ezopových bajek, které se svou syžetovou výstavbou řadily do okruhu zábavné literatury s didaktickým zaměřením, Katonova dvojverší sloužila především jako didaktický školní text. Proto také autor jejich českého překladu konfrontuje svůj text s latinským zněním a vytváří tak nejen možnost konfrontace obou znění, ale i předpoklady využití díla pro jazykovou výuku, spojenou samozřejmě s výrazným morálním působením.

Živý zájem o Katonova dvojverší i v pozdějším vývoji starší české literatury dokládají další překlady. Do češtiny je znovu uvedl Jan Mantuan Plzeňský (1518) a vícekrát Pavel Vorličný (Aquilinas), poprvé roku 1558. Zřejmě nezávisle na těchto překladech 16. století přistoupil k tomuto úkolu Jan Amos Komenský, který svůj překlad vydal v Amsterodamu roku 1662. Jeho překlad je pozoruhodný tím, že se jako první pokusil dodržet i veršovou formu originálu – elegické distichon.

III

V případě Rady otce synovi nejde o dílo, které by čtenáře upoutalo mimořádnou slovesnou hodnotou. Musíme však v této souvislosti brát v úvahu dvě skutečnosti. Podobně jako zpracovateli Katonových dvojverší ani autorovi Rady otce synovi formulace didaktických sentencí nedovolovaly plně rozvinout takové slovesné prostředky, které byly použitelné ve zpracování příběhů Ezopových bajek (rétorické figury, dialog apod.). Jeho jazyk je také lexikálně chudší, struktura verše je jednodušší, ale pozoruhodné je, že tam, kde se zmiňuje o službě paním (v. 532–535):

připomenou jeho formulace, že zřejmě znal soudobou rytířskou epiku a lyriku a že dovedl i slovesných prostředků této literatury funkčně využít, jak dokládá například srovnání citovaného místa s verši:

(Láska s věrú, citováno podle antologie Česká středověká lyrika, vydal J. Lehár, Praha 1990, s. 227.)

Neméně důležité je i to, že u Rady otce synovi nebyla prokázána konkrétní latinská předloha, takže autor neměl možnost opřít se o již vytvořený literární základ a zpracoval text, který na rozdíl od českého znění Ezopa a Katona je možno chápat jako dílo do značné míry samostatné. Je proto přirozené, že volil z hlediska poetiky jednodušší prostředky (jak pokud jde o typ verše, tak pokud jde o syntaktickou a lexikální stránku textu), které dokázal zvládnout.

Rada otce synovi je však pozoruhodná jiným způsobem. Česká společnost v souvislosti se svým politickým vývojem dlouho pohlížela s určitou nedůvěrou na vše, co zprostředkovávalo proměny evropské kultury, chápala tyto projevy jako prvek v českém prostředí cizí a tím škodlivý. V průběhu 14. století se však ukázalo, že tento postoj, který najdeme například v kronice t. ř. Dalimila, není trvale udržitelný, že vlivy rytířské epiky a dvorské lyriky, které k nám přinášeli němečtí básníci již za posledních Přemyslovců, nelze v české kultuře trvale odmítat. V době vlády Karla IV. a Václava IV., kdy kontakt s ostatními evropskými zeměmi byl již velmi živý, pronikala postupně do českého prostředí i dvorská milostná lyrika a ve volném zpracování byly českému posluchači zprostředkovány světové rytířské eposy, především nejznámější z nich – Tristan a Izolda.

Rada otce synovi představuje součást této tendence k vyrovnání s podněty tehdejší evropské kultury, jde však o dílo z hlediska funkce i tvaru odlišné od dokladů soudobé milostné lyriky a hrdinské i milostné epiky. Autorovi této skladby nešlo o vyprávění příběhu nebo vyjádření citového stavu, ale o zformulování toho, co bychom mohli označit jako kodex rytířské cti. Odvolává se na svůj vysoký věk, který ho opravňuje k udělení takových rad, a řadí pak tyto rady podle jejich významu. Za nejdůležitější považuje vztah rytíře k Bohu, když píše (v. 41–43):

Další rady pak směřují do oblasti světského života, i když pochopitelně nemohou být odděleny od života náboženského. Především radí autor mladému rytíři, aby vždy dodržoval své sliby, a to i v právní a hospodářské oblasti (v. 136):

Velmi mnoho pozornosti věnuje autor otázce pomluvy a zachování cti, protože pro rytíře

Nemenší význam přikládá dále spravedlnosti ve vztahu k těm, kteří jsou rytíři rovni, ale určuje i jeho postoj k chudým (v. 249–251):

tj. požaduje i projevy jistého sociálního cítění. K vlastnostem skutečného rytíře má patřit dále štědrost, naopak se má rytíř vyvarovat nadměrné hrdosti, ale má si vážit skutečného přátelství (v. 352–354):

Skladba neopomíjí ani cesty za rytířským dobrodružstvím, rytířské turnaje i skutečné boje a radí, pokud bude rytíři svěřen úřad, aby jej zachovával ke spokojenosti svého pána, ale i všech lidí (v. 460–463):

V té souvislosti je zvýrazněna také povinnost rytíře pečovat o vdovy a sirotky a v závěru je pak zařazena rada, jak má rytíř přistupovat k ženám (v. 505–506):

Má umět nejen zachovat tajemství, která mu ženy svěří, ale především věrnost v lásce,

V závěru textu se pak autor znovu vrací ke vztahu k Bohu a k péči, kterou má mít rytíř o svou duši s vědomím posledního dne svého života.

Pro poznání světa středověkého rytíře je charakteristické právě pořadí rad, které jsme naznačili. Od stanovení vztahu rytíře k Bohu, přes formulování vztahu k ostatním lidem a určení základních hodnot rytířské morálky (statečnost, čest, soucit k chudým, vdovám, sirotkům, věrná služba pánu atd.) se dostává až k projevům rytířského života, jako byly rytířské cesty za dobrodružstvím a turnaje, a ke vztahu rytíře k ženám, který je formulován v duchu úcty a lásky. Závěr pak představuje klasické memento mori. Ukazuje se tak, které hodnoty považoval právě český autor za nejdůležitější a jaké podoby nabýval kodex rytířské cti v našem kulturním prostředí.

Autorsky bývá Rada otce synovi připisována Smilu Flaškovi z Pardubic a tím časově zařazována do druhé poloviny 14. století. Je možné připustit, že se v myšlenkové rovině najdou některé styčné body s nesporným dílem Smila Flašky z Pardubic – s jeho Novou radou, nicméně autorské určení na tomto základě lze považovat za poměrně vratké. Je sice na jedné straně možno vidět shodu ve vyjádření základních morálních hodnot rytířství a v celkovém pojetí středověké morálky, to však byly znaky, které jsou vlastní celému středověkému axiologickému systému, takže jejich přítomnost ve dvou různých dílech nemusí jednoznačně svědčit pro společné autorství těchto děl. Na druhé straně pak Josef Hrabák prokázal, že ve veršové výstavbě Nové rady a Rady otce synovi jsou rozdíly, které svědčí proti společnému autorství obou skladeb, a autora Rady otce synovi ztotožňoval spíše s autorem tzv. Roudnického umučení. Dějiny české středověké tvorby prozatím řešení nepřinesly, a tradičně je tedy Rada otce synovi s vědomím všech možných výhrad označována jako dílo Smilovy školy.

IV

Ve srovnání s oběma předchozími skladbami je Rada otce synovi ze současného hlediska relativně původnější. Ačkoliv mohla mít, tak jako většina středověkých děl, literární inspiraci, konkrétní předloha nebyla dosud nalezena, a mohlo jít tedy popřípadě o dílo z tohoto hlediska relativně samostatné.

S Ezopovými bajkami a Katonovými dvojveršími ji spojuje nejen doba vzniku, ale také funkce – snaha poskytnout základní morální poučení. Jsou zde však nezanedbatelné rozdíly, které všechny tři skladby diferencují.

Zatímco Rada otce synovi podává jakési shrnutí kodexu morálních hodnot středověkého rytířství, a je tedy zaměřena ke středověké šlechtě a jejímu světu hodnot, Ezopovy bajky i Katonova dvojverší si udržují obecně lidskou platnost již tím, že transponují do středověkého kontextu trvalé morální hodnoty, schopné vždy nové aktualizace. Není bez významu, že znovu byla tato díla uplatněna v české humanistické literatuře v překladu Pavla Vorličného (Katonova disticha, 1558), Jana Akrona Albína Vrchbělského (Ezop, 1557) a Komenského, jehož překlad Katonových dvojverší se prosadil i v české barokní literatuře, když jej podle amsterodamského vydání zveřejnil spolu s jinými básnickými díly roku 1670 Václav Jan Rosa. Naopak Rada otce synovi svým výrazně dobovým pojetím v nové společenské situaci již nebyla ani opisována, ani vydávána, její poslední dochovaný opis pochází z druhé poloviny 15. století.

Schopnost trvalejší aktualizace nepředstavuje však jediný diferenční znak vydávaných skladeb. Ezopovy bajky, jak jsme se pokusili dovodit, jsou výrazem snahy spojit antický literární text se společenskou situací v českém prostředí 14. století, snaží se ukázat, jak v situaci, kdy

jsou obecně uznávané morální hodnoty porušovány, a snaží se vyburcovat k jejich obnovení. Katonova dvojverší směřují k transpozici do kontextu české středověké literatury jinou cestou. Vycházejí rovněž ze starší předlohy, ale směřují k jejímu výraznějšímu spojení s obecnými hodnotami křesťanství a tím k posílení křesťanské morálky i křesťanského chápání světa a postavení člověka v něm. Kdežto v Ezopových bajkách je základním argumentem příběh, v Katonových dvojverších je to abstraktní myšlenka. Rada otce synovi tuto transpozici nepotřebovala, je svou povahou již ryze středověká a středověké společnosti (nebo spíše jedné její části) také přímo sloužila.

Přesto je možno považovat všechny tři skladby za komplementární díla, která velmi názorně odrážejí tvář středověké literatury a její postupy na jedné její funkčně vyhraněné oblasti, tj. na básnické didaxi. Do jisté míry je to literatura relativně původní, tj. taková, u níž předlohy buď neznáme, nebo u níž předlohy skutečně neexistovaly, na druhé straně je to pak literární tvorba založená na předlohách, které autor středověkého díla více nebo méně adaptoval pro nový společenský a kulturní kontext. Ve skutečnosti však všechny tyto skladby jsou z hlediska středověké estetiky původní, neboť splňují to, co bylo na středověkém autorovi požadováno – tvůrčí přístup k látce, ať již touto látkou rozumíme jiné literární dílo, nebo životní skutečnost, která byla v díle zachycena.

Proto památky, které zde zveřejňujeme, nepředstavují pouze doklady o překladatelském úsilí 14. století (i když také o něm se můžeme při jejich četbě poučit), ale především samostatné tvůrčí činy, tvůrčím způsobem vzniklá česká díla. Můžeme je právem zařadit do vývoje české literatury jako doklad její nesporné úrovně ve 14. století.